Učme se básně zpaměti!

Před časem jsme byli na exkurzi v Kutné hoře. Kochal jsem se krásou sv. Barbory a nevědomě si broukal jakousi píseň, až jsem náhle překvapeně došel k verši: „Jsem napnutý jak sukno střech sv. Barbory…“ Pobaveně jsem si uvědomil, že jsem si tak minutu broukal text, který v sobě skrýval obraz tohoto místa, aniž bych si toho byl vědom. Příklad je to jistě dosti banální, ale myslím, že hezky ilustruje jednu věc – je cosi jako můj obyčejný, všední provoz (vlastně vnitřně i vnějšně, že?) a pak cosi hlubšího, co nejsem tak úplně já, co moc dobře neznám, trochu mě to přitahuje a trochu děsí, asi právě proto, že to jsem já ze všeho nejvíc. A s touto hlubší rovinou, s tímto, pomůže-li pojem z jungiánské psychologie, „bytostným já“ mohou být jedním ze spojení, oním poštovním holubem přelétávajícím přes onu poušť představ o sobě samém, právě básně – ony malé mýtické zkušenosti, když už nám mýtický svět nenávratně odvál čas.

perex21

V tomto případě jen na základě asociace mi cosi hlubšího z archivu mé paměti přihrálo tuto báseň a zrovna nešlo o nic podstatného, jen o pozdrav. Ale věřím, že každý z nás zažil moment, kdy se mu v nějaké citově vypjaté situaci vybavil například text nějaké písně (protože nic jiného si většinou vybavit nemůžeme), který s ní tak nějak prapodivně souvisel. Snažím se být pozorný k těmto zprávám nesoucím poselství, jak je tam, respektive jak mi je doopravdy.

A není to tak, že vlastně vůbec netušíme, co se v nás děje? Že se chápeme svých pocitů jak slepí volantu? A nebylo by nám k nezměrnému duchovnímu užitku, uměli-li bychom svou složitou emoci jako moudří staří věštci vyložit třeba na základě proroctví Shakespearova sonetu? Jak odlišná skutečnost to musí být ve srovnání s tím, když mi ta přičinlivá posádka mého podpalubí nemůže poslat nic jiného než fragmenty popových písní? Co zažívá a podle čeho pak rozhoduje velín? Zda se na mne jednou nenakrknou tak, že pak všechno to nepojmenované, nebo spíš nedotknuté, ležící ladem, prostě vypálí?

Blaze básníkům, kteří dokážou své nitro opakovaně z hloubky vynášet na světlo; my, méně obdarovaní, však můžeme těžit také z jejich darů. Ono jen tak zběžně číst poezii je požitek srovnatelný s projížďkou národním parkem v autobuse. Nezapomeňme, že už Platón varoval ve Faidrovi před tou rádoby učeností sečtělých (doufám, že jste se ušklíbli nad tímto rádoby učeneckým žvástem). Jak nezměrný rozdíl je mezi tím něco přečíst a pochopit, a tím, kdy se to stane naším niterným bohatstvím; kdy nejde jen o zvýšení kvantity informací, stránek, znalostí, ale skutečně kvalitativní proměny vlastního já.

A nabízím veřejně a zdarma svou vlastní metodu, která určitě není má – učte se básně zpaměti a především ty, kterým nerozumíte! Stačí si vzít nějaké dílo prozkoušené časem – tam, odvážně řečeno, blbosti moc nebývají – a učte se je. Takto jsem se rozhodl do sebe verš po verši pomalu soukat Rilkovy Elegie, právě proto, že jsem jim vůbec nerozuměl, ale cítil jsem při jejich četbě cosi podstatného. A ony pak mnou pluly a plují a občas se některá pasáž vynoří jak velryba z oceánu tušení a… Prostě: Učte se básně zpaměti!