K vrcholům studentského života se Sárou Vidímovou

Spojení skoro dvou desítek Majálesů bude daleko více slyšet, než jediný osamocený Majáles. Společným sdělením by mělo být, že v Majálesu opravdu něco je a že studenti chtějí mít zpátky svoji oslavu, chtějí mít svůj prostor, kde se mohou svobodně vyjadřovat.“ říká současná místopředsedkyně Studentské Unie UK a hlavní koordinátorka Studentského Majálesu, Sára Vidímová.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Byla jsi hlavní organizátorkou druhého ročníku Studentského Majálesu, jak celou akci hodnotíš?

Jelikož jsem byla na Erasmu, mohla jsem vše začít organizovat až v lednu. Do toho přišlo spoustu komplikací, třeba změna majitele studentského klubu. Naštěstí, byl organizační tým větší než loni, takže jsme to zvládli.

Myslím si, že se akce velmi vydařila. Zapojilo se hodně lidí, a to nejen z Univerzity Karlovy ale i z jiných vysokých škol. Návštěvnost byla o trochu vyšší než loni, ale stále kolem tisícovky. Měli jsme větší průvod a velmi zajímavý program.

Podařilo se i předmajálesové dění. Majáles se zase posunul dál, do povědomí lidí. Navíc jsme v organizačním týmu měli dvě studentky z Olomouce, které organizovaly olomoucký Majáles, a díky nim jsme se seznámili s hlavním organizátorem tamní slavnosti. S nimi nyní rozjíždíme spolupráci Majálesů z celé České republiky, což hodnotím jako jeden z hlavních úspěchů letošního Majálesu…

Tato spolupráce mezi Majálesy by byla aktuální již příští rok?

Ano. Teď plánujeme setkání, které proběhne v lednu. Už se nám ozvalo osmnáct Majálesů z České republiky, které jsou organizovány studenty včetně Budějovického, který je ten úplně největší a nejdéle organizovaný. Mezi nimi i některé středoškolské Majálesy. Myslím, že v budoucnu bude možné vytvořit jakousi centrální doménu, kde by se prezentovaly všechny Majálesy. Vzájemně bychom si pomáhali, například se strategiemi oslovování lidí, vyměňovali si kapely apod.

Každý Majáles je v zásadě dost specifický, takže bude jistě zajímavé je srovnávat. Navíc spojení skoro dvou desítek Majálesů bude daleko více slyšet, než jediný osamocený Majáles. Společným sdělením by mělo být, že v Majálesu opravdu něco je a že studenti chtějí mít zpátky svoji oslavu, chtějí mít svůj prostor, kde se mohou svobodně vyjadřovat.

Původně jste plánovali navázat bližší spolupráci s ČVUT a uspořádat Majáles v Dejvicích, proč to nakonec nevyšlo?

Z několika důvodů. Jedním z nich – a to je pro nás dobré zjištění – že na ČVUT už podobné akce existují, např. FELFest , Mezibloky a Show. Poptávka po autenticky studentském festivalu tu tedy není. Vedle toho, vedení ČVUT je velmi nakloněno studentskému životu, nevidí však přílišný smysl v jeho naduniverzitní podobě. Dospěli jsme do bodu, kdy jsme si uvědomili, že kdybychom uspořádali Majáles v prostorách ČVUT, byl by stejně financován jen z peněz UK, což by jednak nestačilo a jednak by to bylo poněkud zvláštní. Myslím, že by to dávalo smysl, pokud by se obě univerzity podílely stejným dílem.

Také naše vzájemná spolupráce nebyla úplně taková, jak jsme si představovali. Jejich koncepce Majálesu byla dost odlišná, Majáles by tím mohl ztratit některé z aspektů, které jsou pro nás důležité a bez nichž si vlastně Majáles neumíme představit.

Zároveň je stále důležité udržovat to téma i na Univerzitě Karlově, neboť ani tady ještě nemáme jisté místo. Podporuje nás sice řada fakult, ale stále ne všechny. Proto chceme nadále primárně budovat identitu na naší univerzitě a potom se případně nějak rozšiřovat. Spíš se nyní orientujeme na spolupráce mezi Majálesy z různých měst, než spojování s jinými vysokými školami.

Změnilo se něco na té druhé akci nazývající se Majáles? Vím, že minulý rok byla snaha zasednout k diskuzi, pokud vím, tak organizátoři té druhé akce ani jednou nedorazili. Jak tomu tedy bylo tento rok?

Ano, nedorazili na diskuze organizované např. v rádiu. Setkali jsme se ale osobně na podzim a opět jsme zjistili, že se na ničem nedohodneme. Oni nikdy neustoupí z výběru vstupného a dalších podmínek, které pro nás nejsou slučitelné se Studentským Majálesem. Nabídli nám propojení průvodu, případně se dělit o krále Majálesu, ale ani v tomto jsme se neshodli. My máme krále a královnu, zatímco oni mají krále a Miss, s čímž zásadně nesouhlasíme. Najdeme spoustu dalších věcí, přes které nejede vlak. Potom už nikdo o schůzky nestál, nebylo moc proč. Celkově se to tedy nikam neposunulo. Máme tady dvě zcela rozdílné koncepce – tu naši snažící se navazovat na Majálesy z 60. let a pak je tu ten hudební festival, který má shodou okolností stejný název.

Už jsi předtím nakousla, že Majáles se odehrával v prostorách studentského klubu, který po různých dramatických veletočích nakonec byl dán, řekněme, Správě kolejí a menz. Jak se to projevilo z hlediska organizace a pak obecněji, jak celkově tento vývoj hodnotíš?

Pro Majáles rozdíl byl, předchozí provozovatel – tedy K4 – měl k dispozici i horní a zadní sál, které teď spadají pod Rektorát. V zadním sále, ve kterém jsme minulý rok promítali filmy, byl průchod k baru, takže to vytvářelo kompaktní prostor a mělo to svoji atmosféru. Letos jsme těsně před Majálesem zjistili, že tomu tak již být nemůže, což nebylo zrovna příjemné. Promítání jsme přesunuli do jedné z poslucháren, což se bohužel podepsalo na jeho průběhu. Lidi přicházeli, ale nemělo to úplně tu pravou atmosféru.. Bylo to spíše odstrčené, mnoho lidí se o tom vůbec nedozvědělo, což byla škoda. Filmy byly výborné.

A co se týče komunikace s novými provozovateli?

Komunikace byla zpočátku docela dobrá. Měli jsme několik schůzek a řešili co a jak. Změnil se např. interiér klubu, a to dle mého názoru k horšímu. Jakoby se trochu ztratilo to zajímavé studentské prostředí… Hlavní pro nás byly ty sály, nemohli jsme používat ani horní salónek, který při prvním ročníku Majálesu sloužil jako backstage. Snažili se nám vyjít vstříc, ale zároveň jako noví provozovatelé teprve zjišťovali co a jak, a s takto velkou akcí neměli žádné zkušenosti. Nebylo ani úplně jasné, kdo z nich má jaké kompetence.

A co si myslíš konkrétně o tom, jak to dopadlo? Že studentský klub má nyní Správa kolejí a menz?

Bylo to problematické už od prvního výběrového řízení na podzim minulého roku. Nesouhlasím s tím, co bylo do průběhu výběrového řízení později přidáno, totiž hodnocení kvality nabídky podle sumy peněz, kterou je žadatel schopný dát univerzitě. Tak by to skutečně být nemělo.

Studentský klub by měl být tvořen studenty a neměl by být komerčním prostorem. Zároveň je třeba říci, že provozovatelé K4 nepodali svůj projekt do druhého výběrového řízení včas, což byla velká škoda. Třeba to nemuselo dopadnout tak, jak to dopadlo.

Druhý žadatel, Hotel Styl s.r.o., a to mi přišlo dost zvláštní, se navzdory přetrvávajícímu problému s exekucí znovu přihlásil do druhého výběrového řízení a vyhrál…

Nakonec myslím, že rektorovo řešení, předat klub pod koleje a menzy smysl dává. Ze začátku jsem věřila, že to je k dobru věci a my se zasadíme o to, abychom měli svůj studentský klub. Jejich koncepce je však dost odlišná. Stává se nám z toho spíš prostor pro rauty, místo k setkávání po konferencích. Už to není ten zajímavý, svobodomyslný studentský prostor. Zároveň se tu ale opět prosazují snahy přizpůsobit prostor studentským spolkům, umožnit jim podílet se na utváření programu i prostoru. Je to furt nahoru a dolu. Ještě uvidíme.

Ale teď se tam v zásadě neděje nic.

Ne, neděje. Spousta studentských spolků tam byla zvyklá organizovat své schůzky, k čemuž tam je jeden bezbariérový salón, který nyní funguje jako sklad. Zvedly se ceny, prodávají se tam bagety Crocodile. Celkově to dost upadlo.

Ale snahy vrátit studentské spolky do klubu tedy jsou?

Ano, to jsou, určitě. Jen jsem k tomu dost skeptická. Myslím, že z počátku udělala Studentská unie velkou chybu, že do toho nevstoupila mnohem silněji. Když to začaly řešit spolky, bylo už pozdě. Dopadlo to takto, přestože podle původních slibů neměly spolky vůbec pocítit rozdíl.

Vraťme se zpátky k Majálesu. Říkala jsi, že Majáles nemá ještě své jisté místo. Jakou cítíš tedy podporu z řad studentstva, konkrétně Studentské unie? Asi se také sluší říct, že ty ses nedávno stala místopředsedkyní Studentské unie, souvisí to s tím nějak?

S tou pozicí na univerzitě jsem to spíš myslela tak, že na některých fakultách o Majálesu vlastně moc nevědí. Nám by mělo jít především o to, abychom měli silné zázemí mezi studenty UK. To se pomalu daří. Od vedení univerzity už podporu máme, dostali jsme finance, prostor… V podstatě jsme dostali vše, o co jsme žádali.

Máme řadu podporovatelů mezi děkany a děkankami různých fakult – především tedy z Filosofické, Pedagogické a Přírodovědecké fakulty, to jsou takové naše vlajkové lodě. Podporu studentů můžeme vidět i na počtu přihlášených účinkujících – přihlásilo se nám na 150 účinkujících a vystoupilo na 70. Se všemi nadále zůstáváme v kontaktu. O prostor pro prezentaci studentských aktivit je skutečně velký zájem. Hezký důkaz toho, že o Majálesu vědí studenti víc a víc.

Byť to určitě zaznívá posté, stejně si myslím, že je dobré se zeptat, aby to znovu zaznělo. Tedy: Co odpovídáš lidem, kteří ti kladou otázku, proč vlastně organizuješ takovouto akci za studentské peníze, když vedle toho se nám tu odehrává akce, kdy za setkorunové vstupné, je ochotno přijít desetinásobek studentů? Cožpak oni nereprezentují mnohem víc studentský život jako takový?

Majáles je primárně akce, kterou organizují sami studenti a nikoliv akce, kterou pro ně někdo organizuje. To je zásadní věc, která nás odlišuje od toho druhého majálesu. Náš celý organizační tým je složen ze studentů a studentek, kteří na to dobrovolně ve svém volném čase vynakládají úsilí a vytvářejí tak Majáles, jaký chceme my. Zároveň to má být také platforma pro kritický přístup ke stavu společnosti, k aktuálním tématům. Tím se snažíme navázat na Majálesy z 60. let, kde to mělo svůj obrovský význam. Majáles byl místem, kde se studenti mohli jakoukoliv formou vyjádřit k tématům, která lidi tehdy pálila, jak ve společnosti, tak na univerzitě.

Jde o to, aby si studenti osvojili, že Majáles sice je o zábavě, hudbě, divadlech, filmech atd., ale zároveň má důležitou druhou rovinu. Snažíme se vytvořit prostor pro setkání a diskuzi, což nás velmi odlišuje od Pražského Majálesu. Snažíme se program sestavovat multižánrově. Tento rok se prezentovalo 40 studentských spolků a samy nám říkaly, že u nás se mohou prezentovat mnohem lépe. Studenti na našem Majálesu za nimi skutečně chodí, ptají se na věci a vyměňují si kontakty. Pražský Majáles je prostě festival, který používá značku, jež si nevybudoval. Vlastně jim spíš spadla z nebe. Zároveň má být Majáles z podstaty věci otevřený všem, proto nemáme žádné vstupné. V neposlední řadě to nemá být prostor pro reklamu.

A abychom tedy ještě dokončili kolečko ohledně podpory Majálesu – změnil se nám mezi prvním a druhým ročníkem rektor. Jakou jsi tedy cítila podporu ze strany nového vedení univerzity?

Jsem velmi vděčná bývalému panu rektorovi Hamplovi, který vyjádřil podporu výhradně Studentskému Majálesu. Nepodpořil Pražský Majáles s odůvodněním, že nejde o studentskou akci. To pro nás byl velmi důležitý moment v době, kdy jsme teprve připravovali první ročník – univerzita se za nás jasně postavila.

Letos se pan rektor Zima postavil k naší akci pozitivně, podporoval ji, dokonce i sám byl přítomen. Poskytl nám prostor i finance. Sám byl aktivní, když bylo potřeba cokoliv zařídit. Už ale nenásledoval pana Hampla a vyjádřil podporu i Pražskému Majálesu s odůvodněním, že by se Univerzita Karlova dostala do zvláštního postavení, kdyby nepodpořila akci, kterou podporují jiné vysoké školy.

Posuňme se teď na obecnější rovinu: na těch několika organizačních schůzkách, na kterých jsem byl, jsem si nemohl nevšimnout, že naprostou většinu tvoří ženy. Jak si to vysvětluješ?

Vysvětluju si to tak, že ženám na univerzitě nejsou kladeny takové překážky, že jsou ještě ve věku, kdy nemají děti a mohou se plně věnovat vlastním aktivitám. Myslím, že univerzita je výborné prostředí i v tom, že ukazuje, jak jsou ženy schopné, čímž se boří mnoho předsudků.

Psala jsi kdysi na i-humr reportáž ze Sciences Po ohledně průběhu voleb. Mohla by ses vyjádřit obecněji k jejich studentskému životu ve srovnání s námi? Je to v tom nějaký zásadní rozdíl?

Ano, je v tom zásadní rozdíl. Francouzi obecně jsou velmi angažovaní z podstaty toho, jak si vydobyli svoji demokracii. Už na univerzitě je vidět, jak velký důraz kladou na studentskou samosprávu a studentské spolky. Navíc na francouzských univerzitách nejsou zakázány mládežnické politické organizace na akademické půdě, takže studenti jsou nepřímo vedeni i k politické aktivitě.

Studentské spolky hrají na univerzitách velmi důležitou roli, mohou například prosadit, že se nějaký předmět nebude vyučovat. Sama jsem zažila, jak si studenti šli sednout před dveře kabinetu učitele a seděli tam tak dlouho, dokud nedošlo k diskuzi. Formálně sice máme také takovou studentskou samosprávu, ale jak všichni dobře víme, povědomí našich studentů je v tomto směru minimální. A k tomu ta neúčast ve volbách!

Ale zpátky k tvé k otázce – rozdíl je opravdu obrovský, škola doslova žije spolkovou aktivitou. Spolky se setkávají přímo na školách, mají vlastní místnosti, kdykoliv tam člověk může přijít a popovídat si. Celkově tam mají obrovské zázemí, mají skříňky, zasedačky, tisk zdarma atd., což jim velmi ulehčuje činnost.

V momentě, kdy člověk vstoupí do dveří univerzity a doslova se na něj sesype deset spolků, tak se logicky spíš zapojí, než když sám musí vše zjišťovat a dohledávat. Já sama jsem se dozvěděla o spolcích na UK až ve druhém ročníku, což, si myslím, je chyba. Mimochodem, pan rektor Zima nedávno říkal, že naše univerzita má 70 studentských spolků a podivoval se, jak je to hodně. Já si naopak myslím, že na tak obrovskou univerzitu je to málo.

Kandidovala jsi do Evropského parlamentu za Stranu zelených, pokud si dobře pamatuji na desátém místě. Proč jsi se ke kandidatuře rozhodla?

Rozhodla jsem se proto, že jsem byla oslovena spolkem Mladých zelených, který funguje v rámci federace Evropských mladých zelených. Ti měli pilotní projekt podpory mladých kandidátů, aby ukázali, že se mladí lidé nemusí bát vstupovat do politiky a zároveň, aby ukázali, že mládežnické organizace jsou schopny vygenerovat svého kandidáta, který bude mít kampaň trochu odlišnou od těch v čele kandidátky.

Mojí prvotní motivací nebylo dostat se do Evropského parlamentu, ale právě motivovat mladé a ukázat, že politika není jen pro lidi, kterým je nad šedesát a umí se výborně pohybovat ve všech možných klientelistických sítích, ale naopak, že to je příležitost pro každého, kdo chce situaci změnit. Sama jsem cítila, že má kandidatura zapůsobila na spoustu mladých lidí: že politika není sprosté slovo, že to může dělat někdo, koho oni osobně znají. Mladým se to dostane blíž, když se mohou s někým blízkým identifikovat. Zároveň jsem si chtěla vyzkoušet, jaké je to dělat politickou kampaň pro sebe. Bylo to velmi zajímavé.

Při té příležitosti jsem navštívila spoustu českých měst a musím konstatovat, jak zoufale málo toho lidé o Evropské unii vědí. Což je asi chyba nás všech, kteří o EU něco víme a neposíláme to dostatečně dál, nepomáháme čelit všem těm možným Machům. Obzvláště my – studenti, kteří využíváme Erasmu, ale i jiných evropských projektů. Dostatečně o tom nemluvíme např. s vlastními prarodiči, pro které přece jen Evropa musí být dost vzdálená a abstraktní…

A nakonec jsem svou kandidaturou samozřejmě chtěla podpořit Stranu zelených.

Jak odpočíváš, Sáro?

Během učení na zkoušky. (smích)