Interstellar: Epický příběh o přežití lidské rasy

Je dobře známo, že lidská posedlost hvězdami je stará jako lidstvo samo, a Christopheru Nolanovi se podařilo připomenout, proč tomu tak je. Jeho nejnovější film Interstellar je plný širokých záběrů a velkolepých prostorových scén a nabízí příběh epických rozměrů o přežití lidské rasy. Film s takto vysokou ambicí nepochybně vyžaduje srovnání s Kubrickovým filmem 2001: Vesmírná odysea a Tarkovskyho filmem Solaris. Přestože Interstellar úplně nedosahuje dokonalé vyváženosti těchto dvou filmů, daří se mu přinášet silný filmový zážitek.

interstellar

Příběh začíná na stárnoucí a nemocemi sužované Zemi, kde je jídlo vzácností a většina lidí byla nucena navrátit se k zemědělství. Jedním z nich je i Cooper (McConaughey), bývalý pilot, který žije se svými dětmi a otcem na zaprášené farmě, skrze kterou nám Nolan podrobně ukazuje jejich způsob života. Minulost není nikdy prezentována přímo; divákům se dostává jen krátkých útržků toho, co se stalo. Děje se tak prostřednictvím rozhovorů postav a prostředí, které je obklopuje. To by nevadilo, pozornost by se měla ubírat kupředu, nebýt ovšem Nolanovy podivné a na mnoha místech až bizarní selekce těchto retrospektiv. Příkladem může být scéna, kde se Cooper horkokrevně hádá s učitelem své dcery o tom, zda bylo nebo nebylo přistání na měsíci jen podvrhem. Tato scéna nemá pro děj žádný hlubší význam, a pokud se tím Nolan pokoušel něco sdělit, pak mi jeho záměr zůstává nejasný. Mnohem důležitější je ovšem vlastní vztah mezi Cooperem a jeho dcerou Murphy (Mackenzie Foy, později Jessica Chastain) – vztah, který se ukazuje být klíčem k celému příběhu. Coopera a Murphy spojuje nadšení pro vědu a mají mezi sebou skutečně silné pouto, které dává celému filmu Interstellar vysloveně lidský rozměr.

Po tom, co obdrží několik zvláštních zpráv, Cooper úplnou náhodou narazí na poslední základnu NASA na Zemi a ocitne se tváří v tvář dilematu. Dr. Brand (Michael Caine) mu nabídne místo pilota v expedici do jiné galaxie v naději, že naleznou vhodnou náhradní planetu dřív, než lidská populace na Zemi vymře. Coopera se mu nakonec podaří přesvědčit a ten tak musí velmi rozrušenou Murphy opustit. Od tohoto okamžiku film nabere tempo a začnou prosvítat Nolanovy silné stránky. Počínaje vzdálenými záběry jejich vesmírné lodě na působivém pozadí Saturnu, jež efektivně vyjadřují samotu jejich cesty, je kinematografie vesmírných scén úžasná. Absolutně nejlepší scéna nastupuje, když zhruba v polovině filmu prolétávají červí dírou; je to scéna, která by mohla lehce konkurovat v soutěži o nejlepší sci-fi kousek posledních let. Působivou hudbu k Interstellaru má zcela jasně na svědomí Hanz Zimmer, který takto pomáhá vystihnout úžas vycházející ze samotného srdce filmu.

Další věc, která v tomto filmu stojí za zmínku, je jeho vědecká přesnost – a to nejen po vizuální stránce, ale také co do vlivu na hlavní zápletku děje, který je výrazný. Hlavním prvkem je teorie relativity, zejména skutečnost, že čas je relativní, což vede k zajímavým situacím, ve kterých Cooper a jeho posádka stárne „normálně“, zatímco lidé na Zemi stárnou mnohem rychleji. Film používá tento prostředek k zvýšení napětí mezi Zemí a zápletkami ve vesmíru, ovšem Nolanovo přeskakování mezi nimi působí divně a uspěchaně, stejně jako celkové změny dějového směru.

Výsledný efekt hereckého obsazení je velice podobný. McConaughey podává soustředěný a přímý výkon (jak už se dnes od něj očekává), ale jeho spoluherci, zvláště Anne Hathaway a Jessica Chastain, nepůsobí příliš přesvědčivě. Abychom k nim byli spravedliví, důvodem je pravděpodobně to, že scénář je zdaleka nejslabší stránkou filmu. Opět je nám připomenuto, proč je extrémní stručnost Vesmírné odyssey pro tento žánr vhodnější; naopak, většina dialogů v Interstellar se zdá nemotorná a zbytečně vtěsnaná. Tento druh dialogu je navíc doprovázen poměrně laciným obratem k sentimentalitě v závěrečném aktu, který vyvolává dojem, že se z toho Nolan až příliš snaží udělat film, který bude pro každého znamenat úplně vše. Musím však zdůraznit, že tato vada nijak neubírá na celkovém filmovém zážitku; ano, je tam, ale není ani zdaleka tak zásadní, jak někteří recenzenti píší.

Přestože se z Interstellar nejspíš nestane nadčasová klasika jako z 2001 nebo Solaris, film s takovouto technickou ambicí se objeví jen jednou za několik let a je třeba pochválit Christophera Nolana za to, že se do tak riskantní sázky pustil. Nenechte se zmýlit, i ve slabších momentech je Interstellar skvělý film, a jakmile se dostane do tempa, je brilantní a možná až virtuózní. Víc než cokoliv jiného je Interstellar ten typ filmu, který nám pomáhá uvědomit si, jaké má lidská rasa místo mezi všemi hvězdami. V době tolika vědeckých objevů – kdy teprve před několika dny poprvé v historii přistála vesmírná sonda Rosetta na kometě – je tohle jedna z nejlepších pochval, které můžete takovému filmu dát.

 

Hodnocení: 4/5

hodnoceni4-5

 

 

 

Foto: repro Paramount