Zdeněk Pinc: „Dnešní člověk si není úplně jistý, jestli je zvíře nebo bůh“   

Rozhovor s filosofem, učitelem a zakladatelem Fakulty humanitních studií UK o škole, proměnách studentů a současné době.

pinc_foto_humr

Pro Zdeňka Pince (1945) je učitelství bytostným posláním. Každý týden nabízí studentům dvoje konzultační hodiny, které začínají ve stanovený čas, ale končí podle toho, kolik za ním přijde lidí. Naslouchá jim, radí, nabízí témata ke zpracování, tipy na knihy a vše propojuje vyprávěním, při kterém ilustruje filosofické problémy i historické souvislosti barvitými příklady ze života. Čekání před jeho dveřmi, než člověk přijde na řadu, se tak často protáhne. Částečně za to může právě jeho vášeň pro vyprávění. Ale pro toho, kdo s ním vstoupí do dialogu, čas plyne jinak.

Jak se na fakultě cítíte?

Dobře, už necítím tíhu odpovědnosti za celou instituci. To je teď na jiných a řekl bych, že to zatím dělají tak, že nám aktuálně nic podstatného nehrozí. Tu a tam mi zabliká v hlavě varovné světýlko, že se můžou stát i strašné věci. Nedávno byl u mě jeden vyučující, protože byl zděšený blížící se volbou děkana a bál se, kdo všechno by mohl být zvolen. A já jsem mu na ty jeho nápady řekl, že to přeci není možné. Snad jsem ho i uklidnil, ale když odešel, tak jsem si říkal – no kde čerpáš ten automatický optimismus, že lidi mají rozum? Asi z toho, že jsem neztratil pocit kolegiality. Přeci jen si nedovedu představit, že by moji kolegové kolektivně zblbli. I když v dějinách už zblbly i lepší spolky, než jsme my.

V říjnu začal nový semestr a vy za sebou máte další Letní školu pro prváky. Kolikátá už to byla?

Letní školu děláme každý rok. Pokud to budeme počítat za fakultu, tak od roku 2000. Ale stejně vlastně kdysi dávno začínal i IZV (Institut základů vzdělanosti – předchůdce FHS). Tehdy se na Letní škole sešli studenti, kteří tady vůbec studovat nechtěli, s učiteli, kteří tu nechtěli učit. A já si myslím, že to setkání byl zázrak. Naše studium totiž vzniklo tak, že vláda uvolnila sto milionů korun na platy lidí vyhozených z Akademie věd. Byli to učitelé, kteří chtěli být někde jinde a věnovat se výzkumu. Nikdy v životě neučili a museli se to naučit. A v důsledku toho tehdejší rektor univerzity Radim Palouš umožnil studentům, kteří pro numerus clausus nebyli nikde přijati, aby se přihlásili k nám. A tak jsme měli nějakých 360 studentů, z toho asi 250 chtělo studovat psychologii, a všichni tady byli na půlrok nebo rok, než najdou nějakou možnost zaměstnání nebo jiného studia. Ale po té Letní škole se tu během jednoho roku vytvořilo takové společenství, že jsme ji pak chtěli dělat i pro nové studenty.

Na prvních Letních školách byli vždycky studenti i ze starších ročníků. To bylo velmi dobré, protože starší studenti si tam uvědomili, že se na škole něco mění a reflektovali, jestli k lepšímu, nebo k horšímu. Zatímco dneska všichni předpokládají, že je všechno stejné, jako to bylo za časů, kdy tu studovali, a odmítají, že se některé věci změnili. Ale při současném počtu studujících je vyloučené zajistit takové prostory, aby se vešli všichni, kteří by měli přijít. Původně jsme dělali Letní školu mimo Prahu. Pak jsme ji sem přesunuli, protože kvůli nástupu počítačů bylo třeba ji dělat někde, kde jsou sítě. Dneska už sítě nejsou problém, ale to tenkrát neplatilo. Tehdy žádný student neměl vlastní notebook. Že by se to dalo udělat v přírodě s počítači, vůbec nepřicházelo v úvahu. Bývaly časy, kdy studenti demonstrovali proti podávání referátů v elektronické formě. A od té doby neuplynulo ani dvacet let.

Doby se mění. Vy jste měl za ta desetiletí možnost z každého ročníku blíže poznat řadu studentů. Pozorujete nějaké další změny, kromě toho, že všichni mají po ruce počítač?

Určité změny tu jsou. Rád bych řekl, že k lepšímu, ale asi bych lhal. V každém ročníku se najde jisté procento lidí, se kterými je radost pracovat. Také se najdou lidé, u kterých by byl člověk raději, kdyby si vybrali jinou školu. Ale nemůžu říct, že by přibývalo těch prvních a ubývalo druhých.

Co se výrazně mění jsou startovní možnosti a schopnosti studentů a ve většině případů k horšímu. Střední školství zřejmě prochází nějakým mohutným kolapsem, který se nejprve projevil úpadkem schopností v matematice. Ten byl do jisté míry vyvážen tím, že se oproti předchozím obdobím zlepšila příprava v cizích jazycích. Ta už se dneska nelepší, spíš horší a to celé je provázeno strašlivým úpadkem úrovně jazykové přípravy, zejména v češtině. To je děsivé.

„Se zeměpisem na mě nechoďte“

A jestli tento proces upadající všeobecné gramotnosti zasáhne i tuto oblast, pak už z ní nezůstane vůbec nic. Například studentka z druhého ročníku, s níž jste se minul ve dveřích, u mě byla na konzultaci. Když jsem se jí v souvislosti s knihou Krzystofa Pomiana Evropa a její národy ptal, jestli ví, kde je Volha, odvětila: „Se zeměpisem na mě nechoďte“. A řekla to s hrdostí. Až bude chtít vědět, kde je Volha, ťukne si prý na internetu a bude to. Jen je problém, že za 21 let zatím nepotřebovala vědět, kde leží Volha. Nikdo se jí na to neptal, a proto to neví. A kdybych já tady takhle neblbnul, tak se jí na to možná nikdo jakživ nezeptá. A ona by to ani vědět nemusela.

A mohla by být klidně absolventkou…

Samozřejmě mohla by být klidně profesorkou a nevědět, kde je Volha.

Takže se podle vás vytrácí jistá sečtělost?

Nevytrácí se. Už se vytratila. Z literatury, kterou vzdělanější část populace přečetla ještě v průběhu středoškolských studií, studenti nečtou skoro nic. Dříve jsem dával studentům jako první úkol, aby napsali deset knih, které změnily jejich život. Bylo velmi zajímavé to sledovat, protože se brutálním způsobem snižoval počet knih, které jsem také četl nebo znal. Když se ty množiny skoro přestaly dotýkat, zůstal z toho zvyk, že mi studenti můžou psát takzvanou recenzi pro docenta Pince za 15 bodů UKC a doporučit mi nějakou knihu. A to pořád platí.

Takže dneska se skoro nedá poznat, co studenti všechna ta léta dělali. V jistém smyslu to je výhoda. Jestli má výuka filosofie začínat tím, že se v elenktické fázi nejprve vyvrátí předsudky a zdravý rozum, tak dneska tam skoro žádná potřeba rozvratu není a je třeba rozvrátit ten rozvrat. Ale přibylo lidí, kteří dychtí po poznatcích. A já každý rok zkouším nějakou techniku, jak je nalákat. Loni jsem si vymyslel, že podnítím jejich vůli učit se něco nazpaměť. Jsou totiž obětí nedorozumění, že biflování je volovina a že si tím člověk akorát ničí mozek a zaplňuje si kapacitu. Jako by snad mozek byl nějaký disk s omezenou kapacitou. Proto jsem jim uložil, aby se místo psaní referátu na jednu veršovanou povídku od Stefana Zweiga naučili celý text zpaměti. Pojednává o popravě M. F. Dostojevského, která paradoxně skončila jeho omilostněním. Je to opravdu dlouhá báseň. Myslel jsem si, že se ji nikdo nenaučí. Ale našli se dva stateční, z toho jeden ji na závěr akademického roku slavnostně s obrovským ohlasem přednesl a ten druhý před konkurencí uprchl. Dodnes vlastně nevím, jestli ji uměl. Ten první slavný muž se jmenuje Václav Pospíšil a když dopřednášel, řekl jsem mu, že asi bude zkušený recitátor, takže to není úplně fér. A on na to, že ne, že to byla první báseň, kterou se naučil.

„Píše se to Shakespeare a čte se to Šopenhauer“

Letos jsem zase v kurzu Oikumena časema prostorem vyrukoval s tím, že budujeme projekty, které chceme navzájem sdílet. Každý má vypracovat určitá slovíčka a pak bude mít přístup k vypracovaným pojmům ostatních. Takhle chceme z knížky Barokní člověk a jeho svět, která je v podatelně UKC, společně na základě referátů zpracovat takový sylabus. Na konci semestru můžeme tu třísetstránkovou knížku vyřadit ze seznamu UKC, protože budeme mít skripta o třiceti stranách.

Další věc, kterou v kurzu děláme, je, že jsme si období mezi 14. stoletím a první světovou válkou rozdělili po desetiletích. Jednotliví studenti přebírají odpovědnost za příslušných deset let a navzájem si vyměňují informace o událostech, které se v dané dekádě staly. Ale zatím to dělá asi jen deset lidí a na takhle dlouhé období jich potřebujeme mnohem víc. Byl bych rád, aby to fungovalo jako dědictví. Když zpracujete třeba léta 1618 až 1630, někdo to po vás pak zdědí a bude doplňovat. Přitom nejde o to, aby to bylo co nejbohatší, ale aby tam byly zajímavé souvislosti. Věci, které se v určitých letech staly a které se člověk při jednom výkladu nikdy nedoví. Co se stalo najednou ve stejné době? To je myslím jeden z důležitých sloupů vzdělanosti. A člověk by si to asi měl odnést už ze střední školy. Ale dnes se to moc nedaří, protože panuje zvláštní přesvědčení, že se nic nemá smysl učit. Píše se to Shakespeare a čte se to Šopenhauer, jak nám říkávala učitelka Ježková na základní škole. To tehdy vzbudilo můj zájem o vzdělanost, protože mi bylo divné, že se takhle divně od sebe liší jeden člověk. A když jsem pak přišel na to, že byli dva a uplatnil to na paní učitelku, dostal jsem poznámku, že se nechovám náležitě. Moje matka byla na takové věci háklivá, tak zašla za ředitelem školy a po vyšetření pak paní učitelka Ježková učila jen ruštinu a ruční práce.

Bohatá a utříděná paměť, zařazování věcí do kontextů a jejich propojování – to jsou tedy dvě klíčové a opomíjené dovednosti. Ještě vás napadá nějaká další, která se ze vzdělávání vytrácí?

Vytrácí se dychtivost v tom smyslu, že to, co můžu teď udělat a poznat, opravdu udělám a poznám. Díky tomu, že to vždy můžu někde uložit nebo kdykoli dodatečně najít, tak to také můžu donekonečna odkládat. Václav Bělohradský v dávných časech říkával: „Nejdůležitější otázka našeho mládí zněla – Už jsi četl tuto knihu?“ Byla hanba říct, že ne, a když si ji člověk mohl od přítele půjčit, měl ji obvykle na den nebo dva. Všechno šlo stranou a člověk ji musel přečíst, protože věděl, že už ji možná nikdy nedostane do ruky. Knih bylo málo. Dneska podle Bělohradského ta otázka vyvolává odpověď „Už to mám oxeroxované.“ Přečtu si to, až budu mít čas. Jenže ten čas nebudu mít nikdy.

Ano, člověk má dnes obrovské množství možností, nejen co se týče knih. Někdy se přistihnu, že snad právě z nesmírné svobody výběru neudělám raději nic. Mezi nové možnosti patří také absolvování internetových kurzů na vyhlášených světových univerzitách. Co na ně říkáte?

S tou věcí nemám intimní zkušenost. Žádný takový kurz jsem neabsolvoval. Ale když se ptám studenta, co si zapsal za předměty, vždycky mi řeknou jména těch kurzů. To je pro mě naprosto nesrozumitelné. Vždycky se pak ptám, kdo to učí? A většinou nevědí, což je hrozné. My jsme si zapisovali Patočku, Sobotku a další. Důležité přitom bylo, kdo to učí a ne co. Ale být i takto na dálku v kontaktu s nějakým významným profesorem by asi bylo interesantní. Jen si moc nedovedu představit, že by si udělal čas jen pro mě. Kde by ho vzal, když se určitě musí věnovat tolika zájemcům z celého světa. Může to být v lecčems prospěšné, ale se vzděláváním to má strašně málo společného.

„Člověk v mládí musí přečíst pár knih, které se týkají nějakého celku.“

Naše fakulta je vzdělávací prostor, kde se kromě internetové komunikace ještě stále setkávají učitelé a studenti také fyzicky. Splňuje ale ještě fakulta základní hodnoty, které jste pro ni na začátku vytyčili?

Myslím, že ještě ano. V říjnu dostal cenu Vize 97 americký kulturní antropolog Andrew Lass. Na jeho přednášce vedle mě seděla Dana Levová a říkala mi: „On od tebe pořád opisuje“. Andrew totiž mluvil o liberálním vzdělávání, dlouhodobě učí na Mount Holyoke College ve Spojených Státech, což je jedna ze sedmi sester – elitní škola pro takové ty dívky z lepších rodin. A já povídám: „No jo, teď možná opisuje, ale já jsem předtím opisoval od něj.“ Věděl jsem, co je liberal education, ale podle rozvrhů jedné z těch sedmi sester jsem mnohé původní věci zařadil do našeho rozvrhu.

Andrew řekl moc krásnou věc. Mají prý na rozdíl od nás vysoké školné a když tam rodiče dají svou dceru, chtějí být ujištěni, že to je dobrá investice. Proto musí věnovat jistou energii tomu, že s těmi rodiči rozmlouvá a oni se ho ptají, na co jejich dceři to studium bude? Andrewova odpověď se shoduje s tou mou. Proto se Dana tak smála. Já říkám, že ta škola není k žádnému čemu, což někdo může přeložit, jako že je k ničemu. Ale to není tak úplně pravda. Andrew Lass rodičům říká: „To není k ničemu, protože všechno, co k životu potřebujete, si můžete koupit v místním supermarketu. Studium je dobré k tomu, že se člověk naučí sedět a myslet…“ a postupně jim vysvětlí, že to je vlastně příprava na život. Ten spor, který tady latentně probíhá, spočívá v tom, že smyslem té přípravy není udělat z vás vědce. Andrew dokonce podotýká, že v životopisech významných britských a amerických politiků, publicistů a dalších se píše „read philosophy at university“ a u koho ji četl. Nestojí tam, že studoval. On jen četl filosofii. Naučil se číst filosofické texty, a tudíž se dá předpokládat, že je schopen takového čtení i u jiných textů, protože ty filosofické jsou těžké.

Hlavní smysl humanitní vzdělanosti spočívá v tom, že by absolvent měl mít doživotní schopnost číst učené a vědecké knihy z řady oborů, nejen z toho svého. Takových, kteří to zvládají, je strašně málo. Tohle se nám myslím úplně nedaří. Stačí se podívat na seznam důležitých knih a jaké tituly někteří učitelé vybírají. Otázkou je, co je vlastně na té knize důležitého? To nemůže být žádná speciální záležitost. Rozhodně to nemůže být to, co jsem zrovna četl a co je pro mou práci důležité. Zejména, když je to třeba problém zadních nohou u trojskokana nebo něco podobného. Ne že bych měl něco proti specializovaným problémům, ale to, co musí zvládnout člověk v mládí, je přečíst pár knih, které se týkají nějakého celku. A přitom v tomto ohledu máme v Česku velmi dobrou tradici. Jelikož čeština není světový jazyk, musíme umět nechat řadu cizojazyčných knih specialistům, ať si je přečtou v originálním znění, a pečlivě vybírat knihy, jež musíme přeložit do češtiny, abychom neztratili kontakt s určitým myšlením. Když se podíváme na První republiku, což byla taková zvláštní doba, na kterou s nostalgií vzpomínáme jako na období vzdělanosti v porovnání s tím, co jsme v tomto ohledu dokázali udělat po revoluci, tak se to vůbec nedá srovnávat. Udělali mnohem méně, než čeho jsme dosáhli my. Ale pak byla dlouhá prodleva, kdy jsme v zásadě jen zaostávali. Jenže se zdá, že právě od těch celostních knih se odhlíží a překládá se spousta věcí, které možná nestojí za tu vloženou energii. Počet lidí, kteří je budou číst, je zanedbatelný. Spíš by se vyplatilo investovat do toho, aby se naučili cizí jazyk a mohli si je přečíst v jazyce, který potřebují.

Existují i protipříklady, třeba profesor Giovanni Reale, slavný italský platonolog, se dohodl s brněnskými akademiky, že mu přeloží Patočku do italštiny. A Realeho poslední kniha, v níž kritizuje proces přijímání evropské ústavy, je tak prostoupena Patočkovými citáty. Jana Patočku ukazuje jako myslitele, kterým by se evropská ústava měla řídit. Mimochodem ta Realeho kniha je ke zpracování v podatelně UKC a za těch deset let ji zpracovalo možná deset nebo patnáct studentů.

České čtvrtstoletí

Letos si připomínáme 25 let od listopadu 89. Zmíněná první republika ani tak dlouho netrvala. Vy jste sám zmínil, že se nám toho už povedlo víc. Řekl byste, že se k prvorepublikovému Československu někdy upínáme jako k mýtu o zlatém věku, ale vlastně se nám daří lépe?

První republika měla za sebou na přelomu dvacátých a třicátých let velkou hospodářskou krizi, kterou už dá-li pánbůh taky máme za sebou. To, co se ale odehrálo tehdy, a to, co se odehrává teď, se vůbec nedá srovnávat. Evropa se z té první krize už nikdy nevzpamatovala. Odtud vede přímá dráha ke druhé světové válce a ke všem těm strašlivým katastrofám. Teď situace taky nevypadá zvlášť vesele, ale když budu vycházet jen z toho, co o tehdejší krizi lidé napsali, tak myslím, že rozdíl je zřejmý. Čtu se studenty esej Emanuela Lévinase, tehdy ještě ani ne třicetiletého, o hitlerismu. To je neobyčejně tvrdá diagnóza, kterou napsal v době, kdy se Hitler v roce 1933 stal říšským kancléřem. To ještě nestačil udělat skoro nic. Z toho textu je patrné, že si Lévinas hrůzu hitlerismu uvědomuje, ale vůbec z něj nevyznívá, že by hitlerismus mohl převládnout. Nezdálo se, že to může mít vážnější následky, že by to lidstvo mohlo připustit. V tomto ohledu si naše a tehdejší doba jsou i nejsou podobné. Mám pocit, že dvacetiletí byla v českých moderních dějinách fatální a letos se překulíme přes čtvrtstoletí, což je dost důležitý rozdíl.

Teď jde jen o to, že se k mému zděšení množí hlasy lidí, kteří mají dojem, že to před pětadvaceti lety bylo lepší než teď. U těch, kteří jsou tak mladí, že si to nemůžou pamatovat, bych to ještě chápal. Ale u těch, kteří by si tu dobu měli pamatovat, to vůbec nemůžu pochopit. Mně bylo v osmdesátém devátém roce skoro čtyřicet pět let. Nepřipadal jsem si úplně vetchý, ale rozhodně jsem si nepřipadal mladý. Nicméně to, co se tady odehrálo, jsem pokládal za zázrak. Nikoho z nás by nenapadlo, že se něčeho podobného dočkáme. A po pravdě řečeno, já jsem čekal, že onu euforii vystřídá obrovský průšvih, což se k mému velkému údivu nestalo. Mnohokrát jsem se ptal, jak je možné, že při způsobu, jakým to vedeme, není vše mnohem horší. Ten pocit mám dodnes, ale nikdy by mě nenapadlo, že to u většího počtu lidí může vést k zapomnění na to, co bylo a jak to bylo. To je pro mě oproti potížím se stářím mnohem horší.

Mně přijde, že podobné hlasy možná souvisejí s problémem stavu po určitém osvobození. Jak píše Nietzsche, existuje svoboda od a svoboda k. Není snad problém v tom, že ve společnosti nepanuje nějaká širší shoda na tom, k čemu ta svoboda má vést? Ale vlastně je otázka, jestli má takovou odpověď nalézt celá společnost, nebo je to spíš úkolem každého jednotlivce ve svobodném prostředí.

To záleží na tom, jak chápeme vztah společnosti a jedince. Evropa je celá založená na onom řeckém zázraku polis, kde ten, kdo žije mimo obec, je buď zvíře nebo bůh. Dnešní člověk si není úplně jistý, jestli je zvíře nebo bůh, ale rozhodně se chová, jakoby nebyl člověk. To je velmi vážná věc. Skoro každý z nás se pokládá za boha, protože reklamy typu: „Ty si to zasloužíš, nešetři na sobě“ jsou na takové myšlence postavené. Sice to nikam demonstrativně nešíříme, ale domníváme se, že skutečné božstvo, vedle kterého vlastně nic nemá žádné trvání, jsme my sami. Koneckonců, až já tu nebudu, je jedno, co tady bude. Je mi to úplně ukradené. A na druhou stranu si mnohdy v jakémsi zvláštním animálním zaujetí námi samými vedeme hůř než zvířata. Ta by si takhle nevedla, protože ona to samé dělají v nevinnosti. Člověk je rozpjatý mezi animálním a duchovním. To je základní filosofické poznání. My jako bychom chtěli ukončit tuto rozpjatost a být tu animální, tu duchovní a moc to vypínat a zapínat podle toho, jestli chceme být zvíře nebo bůh. To nemůže vést k ničemu dobrému.

Když se podíváme na evropskou tradici, nalezneme také řadu mýtů, které člověka naváděly, jak se k téhle škále vztahovat a k čemu směřovat. O dnešní době se někdy hovoří jako o době postmoderní, kde není místa pro velké mýty. Vámi zmíněný Václav Bělohradský dokonce říká, že to je postpostdoba. Vy máte pocit, že tu není žádný převládající mýtus, podle něhož společnost žije?

Ano, mám takový pocit, že opravdu žádný převládající mýtus tady není. A chtěl bych říct zaplať pánbůh za to. Ona samotná post postmoderní doba je vlastně mýtus. Když říkají, že po této době už žádná taková monodoba a monománie nebude, je to samo o sobě metanarace. Nežijeme na konci určitého věku. Ten věk už totiž skončil. Jsem pevně přesvědčen, že odezněl s první světovou válkou. Mohli bychom se dohadovat o tom, že možná až druhou, ale rozhodně skončil. Začal nový věk a my ještě nevíme, co bude znamenat. Ani ještě nemá žádné jméno. Totiž skutečnost, že novověk dostal jméno novověk, předpokládá, že někomu došlo, že by se to nové mělo nějak jmenovat. To netrvá jedno desetiletí, ale spíš jedno či dvě staletí. Jednou se možná na rok 1989 bude vzpomínat jako na takový předěl, kdy už bylo jasné, že Kolumbus objevil Ameriku. V roce 1492 ale nikdo nevěděl, že Kolumbus objevil Ameriku, a on sám se to za svého života nikdy nedověděl a myslel, že dojel do Indie. Objevil něco, co ani nechtěl objevit.

Skutečnost, že padla Berlínská zeď, byla v té době událost, která byla zejména pro Němce naprosto epochální. Jeden můj přítel mi vyprávěl, jak tehdy jeho tříletý synovec pobíhal a volal: „Zeď padla! Zeď padla!“ To samozřejmě neměl z vlastní hlavy, protože to volali i jiní, ale pro všechny to byla jasná událost. Kdo dneska ví, že padla nějaká zeď a co symbolizovala a jaké možnosti to kladlo a nekladlo? Kdyby někoho pár dní před tím, než padla, napadlo, že může někdy takhle padnout! To opravdu nikoho nenapadlo.

Kdyby mně někdo pár týdnů před 17. listopadem řekl, že se stane to, co se stalo, myslel bych si, že se zbláznil. Naopak to vypadalo, že se nic nestane, že budeme dál nekonečně hnít. Kdyby nám v osmašedesátém roce někdo řekl, že to bude trvat dvacet let, to by bylo radosti. Ale tenkrát si každý myslel, že se Sovětským svazem to bude na věčné časy a nikdy jinak. A my jsme říkali na věčnost. To byl náš základní výchozí parametr, že se nikdy nemůžeme dočkat nějaké změny. Od revoluce se říká, nikdy neříkej nikdy, pokud se to týká tvého vlastního života. Trošku se bojím, že věda pokročila tak daleko, že bych se mohl dočkat ještě nějaké změny, kterou bych byl překvapen na závěr svého života s opačným znaménkem.

Ale nepřijde vám, že jeden mýtus, kterým západní společnost žila už před začátkem první světové války, je pořád velmi živý? Mám na mysli víru v pokrok a důvěru v technologický, ekonomický či jiný růst. Ta představa, že přeci má být stále lépe a více.

Myslím, že v tohle už nikdo jako v mýtus nevěří. Jsou to jen stereotypy a rituály, které stále fungují. Nikdo v to nevěří, ale ty praktické návyky, které jsme si přinesli z doby dějinného optimismu, stále fungují, ale jedná se jen o takové automatismy.

Ale přeci, vezmeme-li extrémní příklad, třeba silné akcentování mládí a představa, že stáří a potažmo umírání a smrt je vlastně nemoc, na kterou se v budoucnu najde lék. To je přeci znak něčeho hlubšího, ne?

Dokonce jsou lidi, kteří se nechají zmrazit, aby si mohli počkat na dobu, kdy budou moct žít věčně. Ale takoví jsme asi byli vždycky. Kdyby mi tedy někdo nabídl, že mi dá očkování proti smrti, ani na chvilku bych nezapochyboval o tom, že ho nechci. To by přeci byla hrůza. Nikdo si nedovede představit, co by to znamenalo. To může z pusy vypustit jen hlupák. Někdy kolem roku 1920 se objevila věda, která tvrdila, že stárnutí je zapříčiněno tlustým střevem. Nabízelo se vyjmutí tlustého střeva jako cesta, jak zastavit stárnutí. Někteří boháči a snílkové si to za těžké peníze dopřáli. Přestali stárnout, ale poměrně brzy přestali také žít. Nejsem zlomyslný člověk, ale když jsem tuto historii z dějin lékařství četl, pocítil jsem jisté zadostiučinění, že jim to vlastně patří.

Jakými texty v poslední době žijete?

To je obtížná otázka. Pro mě hrál v posledních letech velkou roli text Johna Lukacse Na konci věků. Hodně mě podnítil k jistému přemýšlení a napsal jsem k němu také několik poznámek. V učitelské práci mi v poslední době pomohla velká kniha Egona Friedella Kulturní dějiny novověku. To je zapomenutý kacířský titul. Považuji za neuvěřitelný kulturní počin, že se našel někdo, kdo tu knihu vydal česky, protože je to málo známá věc. Ale když má někdo takovou celoživotní zkušenost, jakou já doufám mám, tak s tou knihou může pracovat a zároveň se vystříhat jejích nešvarů, kterých je v ní spoustu. Pak se myslím dá využít toho, co je na ní skvělé a podnítit s její pomocí zájem mladé generace. A to se myslím docela daří.

4 komentářů