Se Štěpánem Drahokoupilem o dobrovolnictví na univerzitě a v Amnesty International

Studentská identita se nerodí tím, že Vás někdo zapíše do studia. Studentská identita se rodí setkáváním s dalšími studenty a diskusí o věcech, které se studentů týkají.“ říká Štěpán Drahokoupil, doktorand Ústavu politologie na FF UK, který založil Pražskou univerzitní skupinu Amnesty International, podílel se na řadě dalších studentských aktivit (Studentský Majáles) a v současné době působí jako člen Správní rady Amnesty International. Povídali jsme si o jeho zkušenostech a o přínosech a možnostech dobrovolnictví, jak v samotné Amnesty International (AI), tak na univerzitě obecně.

Foto: Maraton dopisů, archiv ipusa.cz

Foto: Maraton dopisů, archiv ipusa.cz

Štěpáne, my jsme se poznali v AI. Jak ses k ní vlastně dostal? Bylo to tvoje první setkání s dobrovolnictvím?

„…docela jednoduše, abych si vylepšil životopis.“

První setkání s dobrovolnictvím tady v Praze určitě, nevybavuji si nějaké významnější předtím. Mé setkání s AI je dlouhý příběh. Na jeho úplném začátku nestojí někdo, kdo by měl jasno, kdo by řekl, ano, já chci dělat dobrovolníka, chci dělat aktivistu, chci se účastnit aktivit v neziskovém sektoru. Spíš začínám s tím, že jsem, co by student politologie, považoval za nutné se vedle studia ještě někde dále angažovat. Nikoli ani tak z důvodu sledování nějakého vyššího smyslu, ale docela jednoduše, abych si vylepšil životopis. Takže jsem nejprve absolvoval stáž v Parlamentním institutu, kterou nabízel Ústav politologie, a poté jsem hledal další možnosti. V AI tou dobou nabízeli nějaké dobrovolnické místo pro stážistu, tak jsem začal pracovat v kanceláři Amnesty International v České republice.

Říkáš, že na začátku tě motivoval hlavně životopis. To se časem proměnilo?

Rozhodně, u mě je ten vývoj ovlivněn hlavně právě AI. Po ukončení mé první stáže se tam hned otevřela další nabídka s větší agendou, s více strukturovanou činností, ve Skupině pro mezinárodní otázky. To byl nový projekt, který AI ČR někdy v roce 2007 rozjížděla.

Postupem času mě začalo víc zajímat, co to ta AI vlastně je; jaká je role lidí, kteří tráví svůj volný čas něčím, za co nezískávají žádnou odměnu. Věnují ho něčemu, čemu by se lidé měli věnovat vedle své práce, rodiny a koníčků. V průběhu mého angažmá v AI se má motivace tedy významně proměnila, vžil (internalizoval) jsem si hodnoty, na kterých je AI postavená a začal jsem tyto dobrovolné aktivity vnímat jako nezbytnou součást svého konání. Působil jsem třeba jako lektor v rámci programu Vzdělávání k lidským právům (HRE), založil Pražskou univerzitní skupinu AI a tak dále…

Když jsme u té univerzitní skupiny AI, co tě vedlo k tomu ji založit? Vedle toho tu byla třeba ještě Pražská úterní skupina.

[Pozn. red.: Aktivisté AI ČR se sdružují v místních skupinách. AI ČR vede Správní rada, které ještě kontrolní funkcí sekunduje Dozorčí rada, členové obou orgánů jsou volení z řad členů, členek AI ČR na Valné hromadě. ]

„Pokud se jako zahraniční student chcete seznámit s místními, nejen s dalšími přijíždějícími studenty, jsou pro vás spolky na univerzitách velice důležité.“

Byl jsem jeden semestr ve Spojených státech a nechtěl jsem úplně z dění v AI vypadnout, tak jsem zjistil, že na mé cílové vysoké škole (State University of New York, New Paltz) působí univerzitní skupina. Pokud se jako zahraniční student chcete seznámit s místními, nejen s dalšími přijíždějícími studenty, jsou pro vás spolky na univerzitách velice důležité. Využil jsem tedy právě univerzitní skupiny AI.

Když jsem se pak vrátil zpátky do Čech, hledal jsem, jakým způsobem se v AI dále angažovat. AI je skvělá v tom, že má velkou škálu možností, co můžete dělat. Protože tou dobou skoro vůbec nefungovala jakákoli pražská skupina, ať už Pražská nebo Pražská úterní. Mně se zdálo jako dobrý nápad založit přímo univerzitní skupinu, tak jsem kontaktoval několik svých známých, kteří už v AI v minulosti působili, většinou to byli třeba lektoři nebo nějací další dobrovolníci, a v prosinci roku 2010 jsme to udělali.

Jak to probíhalo? Narazili jste na nějaké překážky? Třeba zapojování nových tváří problém nebyl?

Úplně bych to nenazval překážkami. Já jsem do té doby nikdy nedělal studentský aktivismus na vysoké škole, takže to bylo takové skočení do vody, aniž by člověk věděl, jestli umí nebo neumí plavat, aniž by znal to prostředí. Znal jsem AI, spolupráci s týmem mladých lidí, ale zároveň jsem v roce 2010 třeba vůbec netušil, že existuje nějaká Studentská unie UK.

Mám-li hledat překážky, určitě mezi ně patří to, že se člověk tolik neorientoval v možnostech života na univerzitě, studentských sítích, dalších aktivních spolcích – kdo jsou ti aktivní lidé, kteří by mohli pomoci.

Bylo důležité udržet si dostatek motivovaných lidí, ale to se nějakým způsobem povedlo – něco se mi dařilo lépe, něco hůře. Asi mým největším úspěchem bylo, že jsem skupinu provedl několika prvními měsíci a potom ji předal další koordinátorce Karolíně. Skupina se díky své vlastní aktivitě stala naprosto samostatná.

„…univerzitní skupina je důležitý článek ve struktuře aktivistických skupin AI.“

Časem jsem také zjistil, že univerzitní skupina je důležitý článek ve struktuře aktivistických skupin AI, protože AI vždy měla několik středoškolských skupin, pak další skupiny povětšinou mladých lidí, ale už mimo školy. Ta rovina vysokých škol a univerzit vždycky unikala. Nezažil jsem, že by, ať už v Brně, Olomouci nebo někde jinde, kde jsou vysoké školy, univerzitní skupina byla. AI tak ztrácela velký potenciál lidí, kteří mohou mít o něco takového zájem. Takto se tu vytváří plynulá struktura jednotlivých stupňů skupin, které nabízejí každá právě to, co je pro danou situaci (středoškolák, vysokoškolák, zaměstnanec) vhodné.

Kdybys měl našim čtenářům krátce říct, proč by se o Pražskou univerzitní skupinu AI měli zajímat, pro koho je určená?

Je to zkušenost pro někoho, koho zajímá AI a kdo chce být také angažovaný na své univerzitě. Pro studenty může být AI zajímavá právě tím, že má ohromný přesah. Funguje v České republice i mezinárodně. Je to organizace, o jejíž silné jméno se mohou dobře opřít, otevírá poměrně hodně dveří, když to řeknu zjednodušeně. Nabízí se tam možnost participovat na něčem, co si myslím, že má ohromný smysl, reálný dopad na spoustu rozhodnutí – politik v oblasti lidských práv.

Dalším motivujícím aspektem může být to, že společenství AI mně vždy přišlo jako skupina neuvěřitelných motivovaných lidí, kteří chtějí něco dělat. Být v té skupině a setkávat se bylo vždy velice příjemné. Neříkám, že v jiných spolcích to není pravidlem, ale v AI se mi to vždy takto potvrdilo. A to už nezávisle na tom, zda v České republice nebo Spojených státech, ve Švédsku nebo v Holandsku, to je úplně jedno…

Nevýhoda univerzitní skupiny AI spočívá v tom, že není zařazená přímo pod nějakým oborem. Ve chvíli, kdy máte spolek historiků, politologů atd., je snazší nabrat lidi, protože s vámi chodí na přednášky, můžete je oslovit na zápisech a tak. Univerzitní skupina nemůže užívat takové příslušnosti, nabírá lidi napříč; vystřídali se v ní i lidé z VŠE nebo ČVUT, není to jen otázka Univerzity Karlovy. Přímo tebe, Karle, jsem, jako studenta experimentální jaderné fyziky, často dával za příklad, když se mě lidé ptali, zda to není jenom otázka nějakých politologů a filozofů; říkám, podívejte, my tam máme lidi ze všech možných oborů.

Mluvil jsi o struktuře AI, která je nastavena pro snadný přechod aktivistů mezi středoškolským, vysokoškolským a pracovním životem. Do jaké míry se tohle opravdu daří? Třeba u lidí, kteří dobrovolničili jako studenti a nyní už zakládají rodinu? Čekal bych, že tito lidé z dobrovolničení vypadávají.

To, co jsem popsal, je ideál, který se do jisté míry dobře daří naplňovat tady v Praze, hlavně u aktivistů ze středních škol, kteří většinou do univerzitní skupiny míří. Např. kdokoli, ze středoškolské Chotěbořské skupiny šel studovat do Prahy, se tu znovu zapojil, a jsou to ti lidé, kteří patří opravdu mezi ty nejaktivnější členy a členky. Také již znovu funguje, co nefungovalo před čtyřmi lety, Pražská úterní skupiny, kde jsou sice mladí lidé, ale většinou už dejme tomu mezi 25-30+ lety. Složitější to je pro někoho, kdo má rodinu, stará se o děti nebo má náročnější práci, ale právě to, myslím, je velká výzva pro AI, umožnit zapojení i jim.

Obecně v České republice, a já nevím, proč tomu tak je, lidé po určitém věku nepředpokládají, že by se měli věnovat aktivismu/dobrovolnictví. Aktivně nevyhledávají nějaký pravidelný aktivismus, který by byl přizpůsobený životu člověka ve středním věku. Je to asi vnímáno jako něco, co dělají mladí, co patří ke studiu. To ale pořád neznamená, že se jednou za dva měsíce nemohou sejít se známými, napsat dva dopisy do Bahrajnu, Saudské Arábie či do Spojených států a vedle toho jednou za rok třeba uspořádat koncert. Myslím, že tento „low-intensity“ aktivismus je zajímavý způsob, jak dál udržet lidi v AI a ukázat jim, že když člověk vystuduje vysokou školu a začne pracovat, neměl by tuto sféru opouštět, protože ten velký smysl, proč to dělat, nikam nezmizel.

Nyní již dokončuješ doktorát a si členem Správní rady AI, změnil se pro tebe obsah dobrovolnictví? Je dobrovolnictví v AI obsahem zajímavé pro starší dobrovolníky?

Jako člen Správní rady AI člověk víc čte různé tabulky a strategické plány. Povaha aktivismu se v mém případě od pořádání diskusí, happeningů a promítání filmů proměnila. Je to logická cesta v životě toho aktivisty, konkrétně v AI, že si projde hnutím. Nejprve tím aktivismem, kde je svým způsobem pěšákem a po nějaké zkušenosti třeba chce pokračovat dál.

Jsou potřeba jak lidé, kteří sbírají podpisy na petice a promítají filmy, tak lidé, kteří se zabývají „nudnou“ strategií, operačním plánem a podobně. Já chci zatím působit ve Správní radě, ale mám-li předjímat, co bude potom, tak můžu říci, že pro mě není variantou, že už bych v AI nebyl aktivní. Po opuštění Správní rady se tedy vrátím k nějaké místní skupině, pomůžu s organizací Maratonu psaní dopisů nebo něco v tomto stylu. Záleží to vždy na životní situaci, ale určitá forma aktivismu je vždycky možná.

Jak je to u české AI s profesionalizací? Nakolik je to organizace závislá na dobrovolnících a nakolik je její činnost dána zaměstnanci/odborníky? Dochází tam k vývoji?

Za necelých 25 let prošla AI ČR ohromným vývojem. Od několika dobrovolníků, nadšenců, kteří ji tu v 90. letech založili, přes velkou krizi na konci dekády, kdy se uvažovalo o jejím zániku. Po jejím překlenutí se podařilo nastavit trend profesionalizace. Nyní jsme v určitém momentě na jeho konci, kdy kancelář AI ČR má zaměstnance typu ředitel, fundraiser, tisková mluvčí… Již jsme ve fázi, ve které máme velice dobrou míru profesionality, ne pár kamarádů, a už to nejsou jen pozice pro někoho, kdo vyšel školu a hledá praxi, ale už mají zájem i lidé, kteří mají zkušenosti a mohou do AI něco přinést.

„Často jsou aktivisté prostě autonomní iniciativní lidé, kteří chtějí dělat vlastní projekt, a protože se kryje s tématy hnutí, tak přijdou do AI a ta značka jim v tom pomáhá.“

To je ovšem pořád v porovnání s počtem aktivistů malé číslo. Základ AI ČR stojí na kanceláři, která zajišťuje věci, komunikuje s mezinárodním sekretariátem a podobně, ale zároveň je tu jedenáct místních skupin aktivistů po celé republice, jsou to lidé, kteří dělají skvělé projekty, spolupracují lokálně s dalšími organizacemi.

AI si udržuje decentralizovanou organizaci, skupiny nejsou podřízené kanceláři, nejsou úkolovány. Kancelář se soustředí na vybraná témata z témat hnutí, ale skupiny jimi vázány nejsou. Skupina si může vybrat z velice široké palety témat mezinárodního hnutí. Často jsou aktivisté prostě autonomní iniciativní lidé, kteří chtějí dělat vlastní projekt, a protože se kryje s tématy hnutí, tak přijdou do AI a ta značka jim v tom pomáhá.

Odstoupíme od AI, věnoval ses také dobrovolnické činnosti na univerzitě. Jak se na to díváš, má univerzita co nabídnout?

„Univerzita nabízí spoustu možností, ale studentům to neříká.“

Univerzita má obrovský potenciál pro lidi, kteří chtějí být aktivní, ale bohužel, přestože tu je nemalé množství lidí, kteří chtějí něco dělat a věnují se studentskému aktivismu, tak potenciál, který na univerzitě je, je využíván na 10–20 %. Proč tomu tak je?

Nakolik se to prostředí univerzity tváří tak, že být studentem znamená jen chodit na přednášky, plnit kredity a zkoušky? Nakolik z toho prostředí vyplývá něco víc? Že být studentem znamená osvojit si hodnoty univerzity a setkávat se s akademickou obcí.

V tom mě nesmírně ovlivnila zahraniční zkušenost: když jsem byl jako zahraniční student na fakultě o velikosti FF UK, tak jsem tam hned dostal hustě popsaný A4-papír se dvěma sloupci spolků, které tam fungují, od skupin AI po spolek zabývající se tématem čisté vody. Když to porovnám s UK, kde by mělo fungovat asi 70 spolků, přičemž polovina je sdružená v SU UK, tak mi to na více než 50 000 studentů připadá poměrně málo.

Univerzita nabízí spoustu možností, ale studentům to neříká. Nemyslím, že by někdo programově s jasnou myšlenkou studentům říkal, „Vítejte na VŠ, ale to, že tu studujete, neznamená jen to, že máte plnit studijní plán. Naprosto integrální součást studentského života je zájem o svou univerzitu a život na ní“. Čísla volební účasti studentů při volbách do akademických senátů jsou naprosto tristní. Když pak někdo říká, podívejte se, tady je ta mladá generace, která se zajímá o tu demokracii, tak se podívejme na čísla na vysokých školách, která se často pohybují v jednotkách procent, čest výjimkám.

Má kritika není cílena pouze na vedení fakult, či univerzit, ale také na studentské unie, spolky, na kohokoli, kdo už se nějak zapojuje. Ten má povinnost to předávat dál. Vezměte si, že já jsem se dostal do AI, protože mně nikdy nebylo nabídnuto se angažovat v nějakých spolcích. Věděl jsem, že u nás na politologii existuje spolek POLIS, jehož zástupkyně se nám představily na nějakém úvodním kurzu pro prváky a půl roku jsme o nich neslyšeli. Hledal jsem nějaké zapojení, ale neměl jsem internalizovány žádné studentské hodnoty, nevěděl jsem o nich, nechodil jsem k volbám a tím jsem splňoval profil běžného studenta FF UK. Na univerzitě je tedy, co dohánět, ještě je před námi hodně práce, ale myslím, že trend jde spíš pozitivním směrem.

Myslíš, že tedy problém není tolik v tom počtu spolků, ale spíš v tom navazování a udržování vztahu se studenty?

Ano, přesně tak. Spolky nejsou často schopné otevírat se lidem. Třeba fungují dobře, ale jako uzavřená skupina, kde se noví lidé cítí jako cizí a nevítaní. Pokud nejde o vysloveně silnou osobnost, která tam vpadne, tak ji to odradí. Skupiny musí nastavovat pravidla tak, aby dokázaly nabírat nové lidi, protože pak se nám stává to, že ve spolcích máme x-let tytéž předsedy a místopředsedy, protahující svoje studium. To pak nepůsobí úplně dobře, nemusí to první ročníky úplně motivovat.

Je samozřejmě skvělé, že se ti lidé angažují, musí však vědět, že pobývání na univerzitě je věc dočasná, a bez nabíracích mechanismů spolek zakrní. Lidi je třeba kontinuálně nabírat, stále do okolí sdělovat, co jim spolek přinese, proč je důležité zapojit se, co se mohou naučit, koho zde mohou potkat.

Když se ještě vrátím k motivacím, člověk při dobrovolnictví potká velké množství lidí, se kterými potom může spolupracovat, může se naučit spoustu věcí o projektovém řízení, PR, organizování akcí. Pokud by k tomu člověk přistoupil čistě kariéristicky, tak je to velice prospěšné, i v porovnání s pobíháním po různých stážích. Člověk si tak zmapuje „trh“ svého působení, zatímco dělá věci, které mají smysl, a které reálně představují život na univerzitě.

Bez toho můžete projít univerzitou, aniž byste poznali, co to studentský život je. Studentská identita se totiž nerodí tím, že Vás někdo zapíše do studia. Studentská identita se rodí setkáváním s dalšími studenty a diskusí o věcech, které se studentů týkají.

Myslíš, že dnešní doba je dobrovolnictví nakloněná, je tu obecně pozitivní trend?

„…trend je pozitivní.“

V ČR je velký počet lidí, kteří se chtějí víc angažovat. Zároveň je tu však problém „dvojí nevědomosti“ – člověk neví, že neví o možnostech, které jsou, a tak je nehledá, což je ta největší tragédie. Nemyslím, že malá angažovanost vychází z povahy lidí, ale spíše z oné nevědomosti o současných možnostech. Jsou mimo jejich myšlenkový svět. Pokud člověku nabídnete smysluplnou aktivitu, reakce bývají pozitivní.

Takže myslím, že ač začínáme velmi nízko, trend je pozitivní. Model, kde je přirozené, že se třeba student VŠ věnuje studentským aktivitám, nejen jako svazák, který si jen tiskne vizitky ke své funkci, což se mezi studenty bohužel také vyskytuje, tu ještě sice nemáme, ale zlepšuje se to…

 

Autoři: Jaroslav Bican, Karel Chlouba