O Měsících

Josef Blažejovský přináší povídku O Měsících, která přináleží k „pokomkům“ pohádky s názvem Zahradník, který nebyl zahradníkem. Autor si je jist, že tím definitivně vyjasnil nejen problematiku kulturního relativismu, ale také vztah tradice a autentické individuality. Zatím nebyl nijak oceněn. Mezi akademiky totiž, kteří v těchto oblastech usilovně bádají, bohužel nejsou žádné děti.

moon

Už delší dobu spolu Zahradník v cele a pes za sedmero záhony rozmlouvali, když se Zahradník otázal: „Ty, pse, proč vlastně… vyjete na Měsíc?“

„Copak to nevíš, Zahradníku? Copak vy, lidé, to nevíte?“

„Ne, nevíme.“

„Vy jste tak zvláštní,“ řekl pes, „vždycky mě překvapí, jak strašně zvídaví jste, jak čmucháte, kde se dá a zároveň si častokrát toho opravdu důležitého vůbec nevšimnete…“

Zahradník se smutným úsměvem pokývl a pak už jen pozorně naslouchal.

„My, psi, o tom máme jednu takovou pověst. Ve starých dobách, kdy ještě žádný pes neměl pána, kdy jsme ještě žili divoce, stalo se, že jedné noci Měsíc náhle zmizel. Ano, vím, co chceš namítnout, Zahradníku, ale tehdy ještě Měsíc neubýval a svítil každou noc. Byl tak veliký, že svým tělem dokonce pokrýval téměř polovinu noční oblohy. Dodnes můžeme zahlédnout na nebi takový bílý závoj mezi hvězdami – to je stopa, která po velikém Měsíci zbyla. Jako otisk tlapky na cestě. Měsíc se blyštil jako ten nejzářivější drahokam, až občas zářil silněji než i samotné Sluníčko. Šuškalo se cosi o tom, že Měsíc na Sluníčko žárlí, že se nechce spokojit se svou úlohou strážce noci. A pak, najednou – všude jen černočerná tma. Noc to byla prý nejdelší ze všech, protože Sluníčko v nastalém zmatku odmítalo vyjít. A naši předci, divocí psi, naříkali nad ztrátou velikána Měsíce. Každý pes ve skrytu a tichosti plakal.

Pak ale jeden divoký pes – o kterém se vypráví, že měl to největší psí srdce ze všech – se s tím odmítl smířit a začal hlasitě výt. Výt, aby se otec Měsíc vrátil. A postupně se k němu přidávali další a další, až nakonec úplně všichni psi, kteří tehdy běhali po té velké misce světa, vyli za návrat Měsíce. A v tu chvíli se najednou objevil tento náš malý, plachý a líbezný Měsíc. Začalo se vypravovat, že to je jeho syn, který – protože je trochu poraněný a hodně skromný – vždy musí dlouho nabírat sílu, než začne opravdu zářit. Brzy nato se zase stahuje do ústraní, aby mohl uctít památku svého zmizelého otce. A stejně jako vzpomíná syn Měsíc, tak i my vzpomínáme na naše předky, o tolik větší než my sami. Stejně jako kdysi oni, i my vyjeme na Měsíc. A věříme, že když se syn stáhne do ústraní, vypráví to svému otci. A veliký Měsíc to zase řekne našim předkům. Aby věděli, že jsme nezapomněli. Kdybychom však přestali výt a malý Měsíc by neměl co vzkázat, mohlo by se stát, že už by se nevrátil…“

Kromě Zahradníka to celé poslouchal také cvrček. Zdvořile zacvrkal takto: „Promiň, pse, že ti do toho skáču, ale dopustil ses několika nepřesností. Ano, je pravda, že byl kdysi jeden obrovský Měsíc. To ano. Celé to ale bylo dosti jinak. Měsíc, který je mnohem hlubší a soucitnější než Sluníčko, protože zná noci každého tvora pod nebeskou bání, se totiž kdysi moc trápil nad tím, jak posvítit každému tak, aby mohl bezpečně prolétnout nocí. A svítil a svítil, seč mu síly stačily, jenomže to zase bylo nepříjemné jiným tvorům, které světlo rušilo, a přitom pro jiné stále nesvítil dostatečně. Ale Měsíci se nakonec rozsvítilo! A teď vám řeknu veliké tajemství, které zná jen málokdo: ve skutečnosti není žádný Měsíc, nýbrž je to veliký roj světlušek. A světlušky se nakonec rozhodly, že se rozdělí, že rovnoměrně rozmístí své hlídky po nebi (co jiného by přeci byly ty tečky na obloze?) a ta největší část bude létat těsně nad zemí, aby svítily každému, kdo potřebuje. Zbytek roje co zůstal, utváří dnešní, o tolik menší Měsíc. My všichni létavci jsme kdysi tvořily součást tohoto obrovského roje, ale čím déle tu jsme, tím více se odlišujeme a téměř už si ani nevzpomínáme. Věříme ale, že jednou zase všichni zazáříme a staneme se znovu součástí toho nádherného, pro nás tak nedosažitelného roje…“

„Obávám se, že do tohoto rozhovor musím vplout také,“ ozval se pstruh z nedalekého potoka.

„U všech vodstev, prosím vás! Je přeci zcela zřejmé, že Měsíc není žádný roj světlušek, natožpak syn nějakého ztraceného otce. Měsíc je přeci – a prosím, jen si ho pozorně prohlédněte a uznáte, že mám pravdu – Měsíc je přeci celý z vody. Kdysi v dávných dobách ještě nebyli žádní ptáci, ale byly jen létavé ryby, které trávily stejnou část své životní plavby ve vzduchu jako ve vodě. Byly naprosto volné, mohly si zalétnout, kam chtěly. Jenomže jedné létavé rybě to nestačilo a řekla si, že ulétne odsud, a tak stoupala výš a výš a výš až ji najednou došly síly, přestala mávat ploutvemi a jako kámen začala z obrovské výše padat. Náraz to byl tak obrovský, že vymrštil jeden celý rybník do vzduchu. Ten byl odtržen od všech ostatních vod. To je, prosím, Měsíc – obrovská bublina vody. Zároveň ale stále touží po návratu a my věříme, že jednou se zase všechny vody spojí. Můžete to krásně vidět na tom, jak se pravidelně vody pozvedají, aby si byly alespoň na chvíli trochu blíž. A my jsme za tuto pýchu, ztratily schopnost létat a navíc se objevili ptáci, abychom byli neustále trestáni… Přesto si ale tu a tam vyskočíme, a tak zavzpomínáme na ony dávné časy volnosti…“

Poté, co domluvil i pstruh, starý pes se podrbal za uchem a řekl: „Musím říct, že i vaše příběhy jsou krásné a poučné a dokonce je třeba poctivě přiznat, že jsou stejně pravděpodobné jako ten, v který věřím já. Ale kdybych začal věřit v tvůj, cvrčku, či tvůj, pstruhu, pak… pak už bych nebyl pes.“

Nikdo ze zúčastněných však nevěděl, že tomu všemu naslouchal také čmelák Bedřich. Čmelák Bedřich, který nikdy nevěřil těm pro něho tak podivným čmeláčím příběhům. Ba dokonce Bedřich mnohokrát přemýšlel, zda nějakou nešťastnou náhodou není jenom… čmelákem. Jednou jedinkrát se kdysi dávno opravdu zamiloval – když zpod orosené trávy zahlédl na remízku ladně kráčející srnu…

A tak ten věčný komediant přede všemi, nyní přeplněný smutkem, o který se zde neměl s kým podělit, si ještě tu noc dolétl až za Měsícem.

„Měsíci, ó, Měsíci,“ řekl, „pověz mi, prosím, kde jsou tví bratři, všichni ti Měsíci, kteří vznikali a zase zanikali celé ty dlouhé věky před tebou? Copak není pravda, že svítí loukám, na kterých rostou všechny uhynulé květiny?“

„To já přece nemohu vědět, čmeláku. Vždyť jsem jenom obyčejný Měsíc…“

A tak se Bedřich zase vrátil na svou louku. Přece jen se však lehounce usmál, protože zahlédl, že se Měsíc při těch slovech také usmíval…

 

 

Obr.: „Canines“ by Unhidered by Talent, www.flickr.com, 2005