Kerberos

Nejen knihy od starověku po postmodernu, ale i celé knihovny se všemi kuriózními obyvateli žijí svým vlastním životem. Pozvání do jedné z nich nabízí formou povídky Mirek Diviš. Konec konců nám začalo zkouškové a možná pravé sedíte v nějaké takové.

cerberos

Obloha kypěla hustou bachratou šedí a déšť hlasitě bubnoval na parapety potemnělé knihovny. Pan Adam měl ten zvuk docela rád. Poklidně seděl za pultem a srovnával si věci na stole. „Sešívačku sem, tužky a zápisník zase tam. To je ono, přesně tak má vypadat deska pracovního stolu.“

Je sobota a tak je tu jen několik věčných studentů a dvojice dědů, kteří se v čítárně potichu rozčilují nad novinami. Jeden máchá v ruce Právem, druhý Lidovkami. Čtou o té samé události, ale neshodnou se. Chvilku se škorpí a pak to většinou skončí tím, že spolu odmítají mluvit.

Pan Adam prošel knihovní maily, vyřídil základní administrativu, zaposlouchal se do sobotního klidu  a s vědomím, že teď má trochu času nazbyt si před sebe položil knihu, kterou si chce už dlouhou dobu přečíst.  S takřka slavnostním výrazem ve tváři usrkl čaj z velkého hrnku a rozevřel knihu. Gurmánsky přičichl k vazbě, pak se uvelebil co možná nejpohodlněji ve své kolečkové židli, vytáhl záložku a začal číst. Došel však jen na konec první věty a klidu byl konec.

Ozval se ostrý strojový hřmot a vrzání: “Prrsííík hůůúúú chrrr krrr chrrr…”. Starověká kopírka se hřmotně pustila do práce. Knihovník  znejistěl a podíval se do kouta odkud vřískala. Stál u ní neznámý mladík, dle vzhledu asi Erasmák ze Španělska nebo Itálie a přístroj výhružně blikal třemi velkými světýlky. Pan Adam zkousnul spodní ret, povzdychl si a pokusil se znovu začíst do knížky. Udivený mladík se ale začal u kopírky vztekat a hlasitě jí nadávat do “půt a mjerd”. Přístroj zněl, jakoby činil to samé, jen v jiném jazyce. Pan Adam si znovu povzdychl, odložil knížku a vydal se zabránit mezinárodnímu konfliktu.

“Sory mej aj help jů?” zeptal se knihovník Španěla se silným českým přízvukem. “Yeah… I have some problem with this machine. I wanted to copy these pages, so I pressed these buttons but it….ee doesn´t work!” odvětil Španěl a pokrčil rameny. “É, Jes aj andrstend. It hepns samtajms. Nau in dys situejšn ví hef fajf ekšns vič ví ken dů, jes?”

Tímto stylem se jal pan Adam studentovi vysvětlovat, že nejprve je zapotřebí zkusit přístroj restartovat a znovu narolovat papír. Když to nepomůže, tak je dobré zkusit otevřít a zavřít jeden z poklopů a podotknul, že ani technik, který se o kopírku stará, není schopen přesně poradit, protože tiskárna je mazaná a zákeřná. V přítomnosti technika totiž nikdy nezlobí a chová se naprosto vzorně, aby se pár dní na to zas kousla.

Po několika dalších takřka rituálních procedurách, různém mačkání, rolování, šoupání a doprošování nakonec pan Adam do kopírky prudce ze shora uhodil pěstí. Ozvalo se pískavé zavytí a tiskárna konečně vyhověla požadavku. „To je ta úplně poslední možnost. Kdybych na ní šel rovnou po zlém tak se kousne úplně a už z ní nic nedostaneme, jů nou?”

Takových podobných výstupů tu pan Adam absolvoval za týden desítky. Kerberos, jak kopírce říkal pro její tři pekelná světýlka, jej nenechal dlouho v klidu a stále se dožadoval pozornosti. Panu Adamovi se o něm dokonce už i zdálo. V jednom z těch snů se před Kerberem schoval na záchodě, ale kopírka pořád dotírala, vrčela a skákala proti dveřím kabinky, dokud se hrůzou nevzbudil.

Jednoho dne, shodou okolností to byla zase sobota, pan Adam přišel brzy ráno do práce a hned si všiml, že u kopírovacího koutku je nezvykle živo. Stál tam ředitel knihovní pobočky a dva chlapíci v montérkách. Na Kerberově místě byla zbrusu nová kopírka s nápisem “Golden laser jet: Gen 2.220”. Kerberos stál opodál naložený na malém vozíku.

“Á dobrý den Adame, s předstihem jako vždy, tak to má být.” Vítal jej ředitel knihovní pobočky s napřaženou pravicí. “Podívejte, konečně jsme dostali tu novou kopírku, o kterou jsem tak dlouho žádal. Tu naší starou bestii můžeme poslat na věčnost. Skvělé, že?” „To ano,” odvětil pan Adam s neskrývaným nadšením. Technici zatím popadli kárku se starou tiskárnou, rozloučili se, a vydali se ke dveřím. Kerberos posmutněle kodrcal na vozíku a Adam měl dojem, jakoby zakňučel: „Neodvážejte mě, já už budu hodný.” Až mu ho snad bylo na vteřinku líto. Ale nic naplat. Dveře se zavřely a byl pryč.

“Tak Adame, tady je k té nové mašince návod, prostudujte to. Myslím, že Vám teď odpadne všechna ta zbytečná práce spojená s kopírováním. No není to skvělé? Podívejte dotekový displej, možnost náhledu vytisknutého dokumentu, dálkové ovládání, umělá inteligence… Vše je plně automatické a hlavně tiché. Dokonce se na ní dá koukat na filmy a poslouchat hudba. Ale to my tu nevyužijeme,” zasmál se ředitel a pokračoval: „No nic, tak se tu hezky seznamte a nastavte ji jak potřebujete. Já už musím běžet. Naviděnou!” „Nashle,” odvětil Adam a zůstal v knihovně o samotě. Zíral na novou naleštěnou kopírku a dal se do čtení návodu. Připadal si jako v ráji. Žasl nad tím, co kopírka všechno dovede bez jakýchkoli pobízení, hrozeb a násilí.

Na displeji poletovala ženská hlava, která se představila jako slečna Ema. Potichu líbezným hlasem radila, co je třeba zmáčknout a udělat, a pořád se přitom usmívala. Když pan Adam dočetl návod, vypnul kopírku a šel postavit v kuchyňce na čaj. Pak se posadil za pult, chvilku probíral nová lejstra a odpovídal na maily, ale pořád se nemohl soustředit. Měl nepříjemný pocit, jakoby jej někdo pozoroval, až s hrůzou zjistil, že slečna Ema je znovu na displeji a zkoumavě po něm z kouta pomrkává. Adam se zděsil, Ema se usmála a začala si nahlas pisklavě prozpěvovat.

Obr.:
Mary, „more fun with the copying machine„, (6.7.2005), (colour of light changed from gray to red), www.flickr.com

Štítky: , ,