O duchu fakulty a těch, kteří se o něm mají ještě co učit

Ve tři roky staré video pozvánce k pátému plesu naší fakulty zaznělo od Jana Sokola několik důležitých slov: „Univerzitní řeči a texty (…) oslovují své členy jako občany akademie, cives. Dokud nás bylo 300, tak jsme skutečně tvořili společenství. Dneska v tom velkém provozu už to nejde a je důležité, aby se to dělalo alespoň občas při takové sváteční příležitosti, jako je ples. (…) Myslete na to, že jsme akademická obec.“ Od té doby jsme ještě povyrostli. Na fakultě je všeho všudy okolo 2500 studentů, přes 150 stálých akademických pracovníků a mraky externistů.

people-160789_1280

Tento čtvrtek byl pro naši fakultu výjimečně slavnostním. Proběhla volba nové děkanky. Senátoři se shodli dvanácti hlasy z třinácti přítomných, že do funkce navrhnou Marii Pětovou. Stala se tedy věc nesmírně důležitá. Věc, kterou by ze své podstaty mělo osobně sdílet co nejvíce členů akademické obce.

Ohledně participace na fakultním dění se často opakuje, že akademický život má růst zdola. Fakultní ples organizovaný studenty se konal přibližně hodinu poté, co se zavřely dveře zasedací místnosti senátu. V tanečním sále Na Marjánce se tou dobou ladily poslední detaily před oficiálním zahájením jedné z mála fakultních událostí, kde se cives naší alma mater mají možnost poznávat mimo okovy poslucháren.

Jsme kolegové. Společenství rovných. Občané akademie. Soudržnost je naším štítem, obrana a kultivace ducha fakulty naší povinností. Je bytostně důležité tuto identitu pravidelně potvrzovat, jinak se společenství vyprázdní a zanikne. Parafrázi na titulek nedávno napsaného článku Karla Chlouby jsem v hlavičce svého textu samozřejmě nepoužil náhodou. Karel zde totiž správně poznamenal, že pouhé vzdělávání za zdmi poslucháren k soudržnosti nestačí.

Tyto jen těžko zpochybnitelné pravdy zaznívají téměř při jakékoliv slavnostní příležitosti. Ach, to je krásné, že?! Je dobré, že jsme si svých výsad a povinností takto vědomi. Jak jinak udržovat ducha fakulty naživu než tím, že jdeme každoroční přívalové vlně prváků příkladem. Vždyť právě o mladých generacích se vypráví, že apatie a nezájem je jim vlastní. Tím více přeci potřebují osobně poznávat pozitivní vzory.

Pokud se někdo neschovával ve stínu, je tomu tak, že na plese nebyl ani jeden učitel, ani jeden akademický pracovník nebo oficiální představitel fakulty. Tohle příliš nevyšlo.

Mluvit a psát my humanisté umíme hezky. Na těch několik málo aktivních studentů fakulty čeká ještě ukrutně mnoho práce a to nejenom s přesvědčováním spolužáků, že být aktivní a podílet se na akademickém životě má smysl. Vypadá to, že je potřeba probudit občany i v nemalém množství učitelů. Víte ale co? My to dokážeme. Protože jsme otravně vytrvalí a až příliš dobře si uvědomujeme, jak nesmírně podstatné jsou podobné události. Jak důležité je pod neoddiskutovatelnou tíhou nekonečné práce na správě fakulty a s vedením výuky nebanalizovat a nepřehlížet nutnou potřebu vzájemného setkávání. I kdyby proto příště měl místo plesu probíhat symposion v jeskyni.

Večer dopadl skvěle. Do nekonečna se zrychlující tempo písní kapely Trio Romano po půlnoci proměnilo parket v jakousi vířící paletu končetin, úsměvů, potlesku a sukní. Staří přátelé se potkávali. Neznámí se stávali kamarády. Tančili, i když neuměli. Plesali, byť plesy mnozí v podstatě nemají rádi. Na cigaretě před sálem studenti debatovali anebo se v koutku s polaroidem fotili v potrhlých kloboucích. Duch akademické obce, ten který nevzniká za zdmi poslucháren, dostal svou úlitbu. Příště nás přijde víc a to z řad všech členů akademické obce. Vím to. Na viděnou na Letní škole, vyšehradských hradbách, vánočních večírcích, FHS festivalech, akcích s časopisem HUMR, plesech a při dalších příležitostech k setkávání.

Štítky: , ,

1 komentář

  • Děkuji, Jaromíre, za pěkný článek. Měl jsem po volbě děkana/ky a po vskutku příjemném fakultním plese mnoho smíšených pocitů, z nichž jsi mnohé dobře vystihl. Ve svém minulém článku jsem oponoval Karlovi a zastával názor, že z nedostatku prostoru k setkávání nemůžeme vinit vedení fakulty, že se máme snažit s vedením více vyjednávat a že nám rádo vyjde vstříc apod. Po těch několika dnech a událostech však musím v lecčem s Karlem souhlasit a přidat jedno upřesnění: Co nám schází není ochota vedení pomoci nám s financováním či např. s propagací různých společenských akcí, ale ochota skutečně se zapojit. A to se bohužel netýká jen vedení, ale drtivé většiny učitelské a zaměstnanecké části fakulty (a samozřejmě, jak je často připomínáno, i většiny studentů). Nejde přitom o pouhou pasivitu či skromnost typu „já nejsem plesový typ“, ale o aktivní projev lhostejnosti a nevděku typu „je mi jedno, že několik studentek a studentů obětovali desítky či stovky hodin svého volného času a často i část svých skrovných příjmů, aby nám přichystali příjemnou příležitost k společnému setkání“. Nejde totiž o ples: pokud je někomu z vyučujících forma plesu proti srsti, nechť to buď překousne, nebo se zasadí o uspořádání jiné akce, která je mu bližší. To je myslím základní projev zodpovědného jednání (stejně tak pokud by neexistovala politická strana, kterou mohu volit, musel bych se zasadit o její založení). Další možnost je jedině postavit se proti tradičnímu pojetí univerzity jako společenství učitelů a studentů (v politické paralele proti demokracii), pojímat sám sebe jako pouhého zaměstnance továrny na absolventy a vědecké poznání. To ale pokud vím nahlas nikdo nečiní. Potřeba větší spolupráce učitelů a studentů byla ostatně teoreticky vyzdvihována i ve čtvrtek na senátu, v souvislosti s debatou o studentských evaluacích. Ovšem ani volení zástupci učitelské části naší civitas academica, kteří navíc v debatách na zasedání senátu aktivně prosazovali potřebu větší spolupráce studentů a učitelů, ani nově zvolená děkanka, která v předvolební debatě mluvila o témže, na ples nešli a na opakované pozvání reagovali jen gestem vyjadřujícím jakési „vím, že bych měl, ale samozřejmě že nepůjdu“.