Hostivař – daleká cesta za sportem, zkušeností i náhodou

Na aktivní sport jsem nikdy moc nebyl. Ve škole mně vadily neustálé hádky mých spolužáku o tom, zda gól platil či ne, zda šlo o faul či simulování, zda zápas skončil výsledkem 6:5 či 5:6. Na hokejbalu, který jsem chvíli hrál, se na všechny furt jen řvalo „Přidej!“ „Jste usmrkanci!“ atp. Na jemnou a možná i trochu přejemnělou duši to bylo příliš. Nemohou to prostě říct normálně? Musí tak křičet? V mládežnickém sportu to asi jinak nejde. Na kluky, se kterými jsem hrál, se takhle asi muselo. S nimi jsem si ostatně taky neměl moc co říct, protože astronomie jim moc neříkala, stejně jako mně soudobá hudba. Za aktivním sportem jsem na čas zavřel dveře.

track-462121_1280

Změna nastala na střední škole, kde výsledek jako by přestal hrát roli na úkor hry samotné. Najednou mě pohyb začal zase bavit. Žádné hádky, rozepře a simulace, jen čistá zábava a radost ze hry.

S touto pozitivní sportovní zkušeností jsem se nadšeně vydal na stránky KTV FF UK (ktv.ff.cuni.cz) a jako sport si zvolil plavání, které probíhá v bazénu hostivařského sportovního areálu UK.

Plavání samotné je nesmírně příjemný sport. Předně nejste vůbec zpocení. Můžete naplavat snad kilometry a kilometry kraulu, prs, zad a delfínů, a přesto se cítíte neuvěřitelně svěží a potem nepromočení.

Miluji vodu! Nevím, jak vy, ale ve vodě se tak nějak znovu narodím. Nařknete mě z patetičnosti a já vám dám za pravdu, ale nemohu si pomoct: Jako bych vodou smyl vše, co bylo, co jsem provedl, co se stalo, jako bych začal od znova. A ten pohyb ve vodě! Pohyb, který zapojuje celé tělo, nohy, ruce, záda a hlavu. Levou rukou děláte oblouk, který začíná nad vodou. Pohyb ruky pokračuje ponořením do vody a záběrem, v jehož půlce jen povystrčíte hlavu, jež byla do té doby pod vodou, a nadechnete se. Hlavu pak znova ponoříte do vody obličejem ke dnu a celý proces opakujete s pravou rukou. Tak nějak vypadá kraul.

Výlet do hostivařského sportovního areálu trvá zhruba tři hodiny, z toho jednu hodinu sportujete a dvě hodiny strávíte na cestách. Je velká škoda, že univerzita nemá své hlavní sportovní zařízení na dostupnějším místě, protože by to sportování pak lákalo studenty mnohem víc, než je tomu teď. Koneckonců kdykoliv na toto téma přijde řeč, odpověď je téměř vždy stejná: „Je to daleko“ (nevím však, do jaké míry je to vzdáleností a do jaké leností). Nic to ale nemění na faktu, že areál je skutečně daleko, ne všichni mohou utrousit tolik času na hodinu pohybu.

Za zmíněnou strastiplnou a nekonečnou cestu však získáte mnohem víc než jen pohyb a pár shozených kalorií. Plavání mi začíná v šest večer, před tím tam plavou lidé z ústavu pro mentálně postižené. Jsou pozoruhodní! Ta jejich radost, spontánnost a bezprostřednost! Kdybyste viděli, jak si tu vodu užívají, mnohem víc než někteří z mého kurzu. Když je tak pozoruji, mám velice smíšené pocity. Na jedné straně je mi jich nějak líto, že k nim byl osud dosti krutý a že je vlastně ochudil o spoustu věcí. Na druhé straně však ve mně vzbuzují, když je tak pozoruji, neuvěřitelný údiv, že se dokážou radovat z naprostých maličkostí. Snad bychom se od nich mohli v tomto směru i něco naučit.

Vrcholem obrazu, který se mi u bazénu naskýtal, bylo, když jeden z lektorů zvolal: „Ivošku“. Říkal jsem si, že by možná mohlo jít o kluka, kterého jsem znal ze základní školy. Nu podíval jsem se, kdo na zvolání zareagoval a bác! Byl to skutečně on! Ivošek, kterého jsem neviděl roky, tu teď najednou byl a to na místě, kde bych to vůbec nečekal. Nu, neoslovil jsem ho, bůh ví, jestli si mě vůbec pamatuje, jen jsem ho pozoroval a čekal, zdali mi i on opětuje svůj pohled. Opětoval, ale nepoznal. Popravdě ani já bych nevěděl, že jde o Ivoška z „déčka“, kdyby ho ta lektorka neoslovila, avšak stalo se.

„Náhoda je mocná“ píše Karel Čapek ve svém Krakatitu. Její „moc“ spočívá i v tom, že je, nepřekvapivě, zcela náhodná a že vás může zastihnout naprosto kdekoliv. Mě zastihla právě na sportovišti, tedy na místě, ve kterém vskutku nejde jen o pohyb a sport.

Štítky: , ,