Německý deník I: Člověk si zvykne i na šibenici

Poslední dny před odjezdem na Erasmus do Frankfurtu nad Mohanem… Říkám si, jaké šílenství mě muselo posednout ve dnech, kdy jsem si podával přihlášku?! Vždyť já přece preferuji železnou pravidelnost, pořádek a hrstku známých a kamarádů. Já a na kolej?! Vždyť mi doma nic vlastně nechybí!

PEG_504x224

Rozjímám o následujících dnech a snažím se zahnat nejistotu důsledným plánováním. Seznam úkolů „před odjezdem“ se vyprazdňuje a „po příjezdu“ plní a upřesňuje. Nechybí ani několikafázový výslech kamarádky, která na cílové univerzitě už absolvovala poslední semestr. Povzbuzuje mě… Frankfurt v létě bude asi příjemné město. Snažím se opakovat němčinu, ale většinu času mi stejně běží hlavou variace myšlenek na téma „no, to je v háji“.

Obhajobu zmiňovaného šílenství a odstup od obav, které mě provázejí, mi nečekaně poskytuje Karel Kosík, když v Dialektice konkrétního rozebírá každodennost a její vztah k dějinám. Každodennost je náš důvěrně známý, ritualizovaný svět, svět, který se nám jeví natolik přirozený, že v něm můžeme jednat takřka nevědomě – instinktivně, cítíme se v něm v bezpečí.

Každodennost, právě protože v ní jednáme instinktivně a chápeme ji jako „přirozenou“, zakrývá skutečný svět. Není ale sama iluzí, je pravdivou částí světa – jevovou částí. Iluzí se stává pouze tehdy, je-li zfetišizovaná, stává-li se v našich očích skutečným světem, odtrženým od své podstaty – své dějinnosti. Právě ve vztahu dějin a každodennosti, podstaty a jevů, se skrývá skutečný svět.

Dějiny v podobě změny – války, revoluce, katastrofy – každodennost ničí, avšak každá změna má svou každodennost a tak jsou jí dějiny opět opanovány. V čase, kdy každodennost zaniká, ale ještě se neutvořila nová, je vztah dějin a každodennosti odhalen.

Erasmus je takový prvek malých životních dějin, jenž ničí naši zaprděnou každodennost, a než si vytvoříme novou, můžeme se o sobě a svém životním směru leccos dozvědět. Velké Dějiny nám zatím svou pravdu nevnucují, nevyplatí se tedy čas od času „zešílet“ a zničit si svůj svět jistoty jako daň za to, že neupadneme do iluzorního, zfetišizovaného světa?

Zvědavý na to, co se o sobě v čase aklimatizace dozvím, a uklidněn, že k aklimatizaci skutečně dojde, nechávám svou každodennost za sebou. Protože, jak Kosík připomíná, lidové moudro praví, že člověk si zvykne i na šibenici.