Legenda o hlavě

Atmosféra Vánoc bývá kořeněná vůní pečených kaštanů. Ale takové jedlé kaštany musí nejprve někdo nasbírat. František Kalenda, při svém studijním pobytu v anglickém Durhamu, narazil na legendu, která se točí kolem sběru těchto malých hnědých hlaviček.

Příběh, který zde předkládám svým čtenářům, jsem slyšel z mnoha důvěryhodných zdrojů. Poprvé mi jej před lety vyprávěla zesnulá paní Robertsová, prodavačka květin (ať jí dá pánbůh věčný spánek). Podrobnější verzi jsem se doslechl od štamgasta (rozuměj opilce) v hostinci U Královy hlavy pana Saxbyho, bývalého horníka z Sheriff Hillu; tomu se nicméně dalo plně věřit jen ohledně kanárků a léčby kocoviny.
Později, když jsem se stal studentem nedávno otevřené univerzity v našem kraji, jsem ve vlhkých a zapadlých částech bývalé hradní knihovny objevil špatně čitelné části pozdně středověkého rukopisu, který musel být opisem mnohem staršího díla. Podle přemíry francouzských zkomolenin latiny soudím, že snad ještě z doby normanské.

Přestože byl manuskript značně poškozen (správce knihovny pan Simmons se domnívá, že byl během Reformace používán protestanty jako hygienická potřeba), pokusil jsem se jej zrekonstruovat a zdramatizovat jeho příběh tak, jak se to sluší dnešnímu modernímu pojetí.
Neboť národ by neměl zapomínat na své pověsti, zvlášť s natolik gotickou atmosférou, jež se vyrovná leckterému dílu ctěného pana Knickerbockera. Ani slavné město Durham by pak nemělo zapomínat na to, že jeho katedrála bývala před hanebnými činy krále Jindřicha proslulá mnoha mocnými světci ze Severu, nejen Cuthbertem anebo Ctihodným Bédou.

Podepsán,
James Branwell Carter

Ushaw College, County Durham, 1838

*

„Proč posílají pro vánoční kaštany zase nás? Vždycky jsme to my, každý rok,“ postěžoval si zrzavý mnich. Mohlo mu být okolo čtyřiceti, i když těžko říct; možná byl mnohem mladší a jeho věk zvyšoval kyselý obličej.

„Vždycky si tolik stěžuješ, bratře Ossiane,“ odpověděl druhý mnich, výrazně mladší, i když už naopak plešatící. ‚Brzy bude mít tonzuru po celé hlavě,‘ posmíval se mu občas bratr Ossian. „Není to tím, že jsi Ir? Ti jsou vždycky se vším nespokojeni, dokonce i s naším dobrým panovníkem.“

„Nejsem Ir,“ bránil se zrzavý mnich. „Mám jednoho – slovy JEDNOHO – předka z Irska. Jinak čistá Normandie. Plavovlasá, mužná Skandinávie. A ten jediný Ir byl král.“

„Jistě král. Každý Ir je prý král. Nebo přinejmenším kníže.“

„Sklapni, bratře Richarde,“ požádal bratr Ossian svého společníka nekřesťanským jazykem. „Sklapni a hledej kaštany.“

Dvojice mnichů v černých hábitech se brodila uschlým listím. Les šuměl, holé koruny stromů se kývaly ve větru. Bratr Richard měl občas pocit, že se po něm větve natahují jako dlouhé prsty. Otřásl se.

„Co to bylo?“ zarazil se bratr Ossian. Vypadal ostražitě.

„Zní to jako křik.“

Bratr Ossian protáhl obličej. „Máš pravdu, je to křik. Nechme to být. Nejspíš se v řece zase koupal nějaký pitomec, co neumí plavat.“

Druhý mnich věnoval zrzavému bratrovi nepřátelský pohled. „Já taky neumím plavat. Tady někdo potřebuje naši pomoc.“

Bratr Ossian si chtěl postěžovat, že těžko někdo může potřebovat pomoc dvou slabých benediktýnů, co mají sbírat kaštany a beze zbraně jsou stejně málo nebezpeční jako s ní. Jeho rodina byli obchodníci, žádní rytíři; a z něho se samozřejmě musel stát mnich, zatímco starší Patrik zdědil všechno jmění a válí si teď tlustý zadek na (nepříliš slunné) pláži v Southamptonu.

Jenže Richard už spěchal za zdrojem povyku. Jako vždy zachránce, zavrčel v duchu bratr Ossian.

„Panebože!“

Oba muži se zastavili o několik desítek yardů dál a beze slov zírali na paseku.

„Myslíš… tohle… že tohle je…“

„Ruka,“ přikývl bratr Ossian.

„A támhle…“

„Trup. Ano, vidím to. Někde bude druhá ruka.“

„Jenže…“ Bratr Richard hlasitě polkl. V očích měl slzy. Vždycky nejdřív zachránce, potom zbabělec, pomyslel si Ossian. „Kdo to v tom případě křičel?“

Za dalším výkřikem se otočili společně. Tentokrát zamrazilo i Ossiana; pohled na krev ho nelekal, díky letům stráveným počítáním mincí měl chladnou hlavu a máloco v něm dokázalo vzbudit zájem, snad kromě jídla. Jenže tohle bylo skutečně… unikátní.

„To ta hlava. Křičela ta hlava!“ ukazoval bratr Richard.

Ossian přisvědčil. Zajímavé, pomyslel si. Křičící hlava. S tonzurou, tedy zřejmě duchovní.

„Musíme jít, tohle je čarodějnictví.“ Mladší mnich panikařil. „Určitě za to můžou Židi, slyšel jsem, že se stěhují na sever. Tohle nemůže být nic jiného než židovina.“

„Nebuď hlupák, žádní Židi tu nejsou,“ okřikl ho zrzavý bratr. „Tohle nejsou zlé čáry, vidíš ten hábit? Tohle byl kněz. Tohle je…“ Příležitost, pomyslel si. Nahlas ale řekl: „Zázrak.“

Bratr Richard se na něj díval nevěřícně. Otvíral ústa k nějaké předvídatelné otázce typu „Cože?“ nebo „Proč?“ Ossian ho předběhl.

„Přemýšlej!“ řekl. „Vzpomínáš si na sochu svatého Oswalda, co postavili v katedrále? Vzadu u Cuthbertova oltáře?“

Zmatený mnich přisvědčil. „Tu moderní hrůzu? To mohl navrhnout jedině Pařížan, taková avantgarda.“

Hlava opět zakřičela. Ossian se nenechal vyrušit. „Přesně tak. Drží vlastní hlavu v ruce, vzpomínáš? Celá řada světců, které zavraždili nebo umučili, pak zase vstala a odnesla si hlavu bůhvíkam. Někdy dokonce na koni. Jako svatá Osgyth. Nebo svatý Afrodisius, co mu hlavu hodili do studny, ale ta mu ji vystříkla zpátky. Říká se tomu kefaloforie. Nebo tak nějak. Myslím, že jsme svědky něčeho podobného.“

Bratr Richard nepatřil mezi nejchápavější benediktýny. „Co tím chceš říct?“

„Že tohle bude světec. Musí být. A my budeme těmi, co našli a přinesli světcovy ostatky na místo jeho uctívání, do našeho kláštera.“

„Jestli… jako svatý Diviš…“ Mladší mnich si celou věc pomalu urovnával ve vlastní hlavě, zatímco oči měl stále upřené na hlavu neznámého světce. „Proč si tedy taky nezvedl svou hlavu a neodnesl si ji k našemu klášteru sám? Jako Diviš. Jako svatý Osgyth. Ten ji odnesl až ke dveřím konventu.“

Ossian si povzdechl. „A jak asi by to udělal?“ Ukázal na dvojici useknutých rukou. Už tu chybí jenom havran a uzdravující studánky, pomyslel si. „Teď mi podej támhletu větev.“

Na několikátý pokus se Ossianovi podařilo hlavu otočit; pohled na něj upíraly dvě mrkající zelené oči. Pak se rty pohnuly a vykřikly nesrozumitelná slovo.

„Tebe znám.“ Zrzavému mnichovi se rozšířily zorničky. „Richarde, toho člověka známe. To je biskupův kancléř, ten Sas.“

„Proto mu nerozumíme,“ přitakal Richard. „Mluví tím jejich pitomým jazykem. Jako kdyby nemohl promlouvat jazykem Božím, když už z něj udělal světce.“

„On vždycky strašně šišlal. A hele – nenaučil se pořádně mluvit dokonce ani po smrti.“ Ossian se naklonil k useknuté hlavě. „Nejspíš nám říká, kde chce být pohřbený. Počkej…“

Mnich se naklonil k vyschlým ústům. Hlava biskupova kancléře mu zakřičela přímo do obličeje. Ossian se zamračil; musel se přitom soustřeďovat na čtení rtů, protože mrtvému kancléři se stále pletl jazyk. Zbledl.

„Jsi bledý jako smrt,“ poznamenal nemístně bratr Richard. „Co říkal?“

Ossian hlasitě polkl. Právě v tuto chvíli přestávala legrace. Jedna věc byla najít svatou mluvící hlavu. Ale tohle… „Říkal: Flambard. Tisíc liber.“

Chvíli bylo ticho.

„Co že říkal?“

Tvář bratra Ossiana změnila barvu z bílé na fialovou. „FLAMBARD! TISÍC LIBER!“ On a světec to vykřikli společně. „Ranulf Flambard, náš biskup.“

„Chce, aby ho pohřbil náš biskup? Takže mu ho máme donést?“

„U pekelné jámy svatého Patrika NE. Tisíc liber? Vzpomínáš na ty řeči, že si náš biskup svůj titul u krále koupil? A dobře víš, proč se mu říká Flambard. Umí dost vzplanout. Potom padají hlavy.“

Richard pochopil. Oba muži zírali do země.

„Biskup je Norman,“ přemýšlel Ossian nahlas. „Náš bratr, ne žádný pitomý Sas. Navíc s jeho povahou…“ Příliš si cenil života na to, aby riskoval biskupovu plamennou reakci.

„Měli bychom jít. A nechat, ať si s tím poradí někdo jiný. Je to saský světec, nemůže proklít Normana.“

„A nechat relikvii někomu jinému?“ odsekl zrzavý mnich. „V žádném případě. Tohle je jedinečná příležitost, aby o nás kronikáři psali. Ti, kteří zázračně nalezli a přinesli tělo svatého Eadwiga, umučeného kancléře. Pokaždé, když přijdou poutníci k jeho hrobu, budou říkat: To bratr Ossian a bratr Richard ho nalezli a on k nim promluvil.“

„Jenže jakmile promluví o biskupovi, budou naše hlavy hodně rychle ve stejném stavu, jako ta jeho,“ řekl Richard tiše. Hlava se nespokojeně ozvala. „Pojďme odsud, prosím.“

„Ne. Tohle se dá vyřešit. Ku prospěchu všech.“ Vytáhl čutoru zpoza kutny. „Podej mi hlavu.“

Richard se otřásl. „Zbláznil ses?“

„Dělej. Nemůžeme ho nechat křičet donekonečna, ještě si nás někdo všimne. Třeba biskupův hrdlořez.“

Richard se roztřeseně sehnul k zemi. Natáhl ruce. Hlava svatého Eadwiga překvapeně zamrkala, když ji uchopil. Bratr Ossian odzátkoval čutoru, vzduchem se roznesla vůně teplého, kořeněného vína. Ossian přičichl a spokojeně přikývl.

„Něco na zahřátí,“ řekl svatému kancléři a nalil mu horkou tekutinu do úst. Hlava rozšířila zorničky. „To by mohlo pomoct. Teď utrhni kus jeho roucha, potřebuje mít něco v ústech, aby tolik nevyváděl“

„Bože a svatý Fiakre! Odpusťte mi.“ Tentokrát se Richard natáhl k trupu. Když jedna useknutá ruka pohnula prsty, zděšeně uskočil.

„No výborně,“ pochvaloval si Ossian. „Je tu víc kvalitních relikvií.“

Po několika sekundách se bratru Richardovi podařilo utrhnout kus tuniky. Zrzavý mnich ho opatrně vložil světci do úst.

„Nekousej, svatý Eadwigu,“ požádal mírně. Mrtvý kancléř vypadal zmateně, alkohol mu zřejmě rychle stoupl do hlavy. Nadále sice mumlal, avšak nebylo rozumět vůbec nic.

Svatou hlavu vložili oba muži opatrně a s veškerou úctou do pytle, ve kterém původně měly být vánoční kaštany. Nyní však přinášeli klášteru lepší úlovek s novým příběhem; nového světce umučeného bandity, nalezeného v lesích se zázračně živoucí hlavou, avšak s ústy zacpanými před smrtí zločinci. Ten jistě přiláká tisíce poutníků. Včetně zatracených Sasů. A tak se stalo.

Na místě, kde pytel svatou bázní zasaženému bratru Richardovi spadl na zem, se objevil pramen, jenž léčil všemožné choroby, zejména cefalgii. Tam, kde objevili ti dva ostatky, vyrostl obrovský kaštan s uzdravujícími plody. Jedna ruka svatého zmizela. Tu odnesl svišť k pobřeží Skotska, kde ji dvojice mořských nestvůr přepravila na svých šupinách až do Kolumbánova opatství Iona.

Pro hlavu svatého Eadwiga a zbývající ruku byly vyrobeny krásné relikviáře, jejichž zhotovení zaplatily dary opatství, biskupa a samotného panovníka, který se o historii doslechl a poslal o ní zprávy až do Říma. Rerlikviáře byly vykládány zlatem a polodrahokamy a živoucí hlava s kusem látky v ústech nikdy nezavřela oči a ani nepřestala mrkat na zbožné poutníky, kterým dávala útěchu a poslouchala jejich prosby a modlitby.

*

Poznámka historika (2013): Dnes již víme, že je velmi nepravděpodobné, aby byla Carterem zprostředkovaná verze legendy založena na středověkém rukopisu. Obsahuje zcela nedobovou psychologizaci postav a spíše ambivalentní vztah ke kultu světců, typický pro mnohem pozdější století. Také samotná osoba autora je nedohledatelná; dost možná se za ní skrývá výrazně pozdější fabulátor.
Nicméně podobná legenda se v Durham County skutečně vypráví s řadou alternativních zakončení; v nejtradičnějším je biskup Ranulf Flambard (historická postava, popsaná svatým Anselmem jako krutý, nevzdělaný „parchant“) přinucen vyndat světci roubík z úst, protože se při jeho bohoslužbě v katedrále (jím dostavěné) hlava v relikviáři nesnesitelně šklebí. Následně biskup přijímá pokání a stává se mnichem. V jiných verzích utíká zahanbený biskup do lesů, aby se stal poustevníkem. Ve verzi nejpřísnější umírá na místě zásahem Božího hněvu. Tento happyend (na rozdíl od biskupova úplatkářství v případu koupě biskupského úřadu, na nějž vyprávění zřejmě poukazuje) je historickými záznamy spolehlivě vyvrácen, padouch ve svém úřadu dožil.

Ať je to jakkoli, pokud durhamská katedrála hlavu jinak neznámého svatého Eadwiga, umučeného kancléře, skutečně vlastnila, zmizela spolu s dalšími poklady v době Reformace. Relikviář byl roztaven a použit na válku s Francií. Již patrně nemluvná hlava sloužila, podle vyprávění starých katolíků, jako odstrašující (a zároveň posměšné) střelivo v tom samém konfliktu.

Ale to všechno je pouze legenda.

-KONEC

Obr.: Daniel Sivers, Co Sligo, „Rain“, Ireland, via Flickr, October 31, 2011

Štítky: , ,