Chicken King

Petr se uvelebil v kůži svého drahého auta. Na sedadlo spolujezdce opatrně položil papírový kyblík s nápisem: Chicken King: Buddha bucket a zabouchl dveře.

- Co si dám jako první? Věděl, že uvnitř asijského kyblíku najde smažená kuřecí křidélka v kari těstíčku, velké stehýnko, salát s rýžovými nudlemi, thajskou omáčku, hranolky, misku rýže a ledový čaj.
V tom na přední kapotě přistál holub. Petr se trochu lekl. Pak zlostně zatroubil a pták odletěl. Zajel masitou rukou do kyblíku, vylovil několik hranolek, zahryzl se do stehýnka a trochu se uklidnil. Pořád ho ale v nitru klovaly obavy z posledních dnů. Ještě jednou se rozhlédl po poloprázdném parkovišti a unaveně přivřel oči.

chick_king_obrazek_divis

Přesně před týdnem tady otevíral svou poslední pobočku rychlého občerstvení. Přestřihl pásku a slavnostně se zakousl do prvního prohnaně dobrého kuřete. Byl spokojeným franšízovým podnikatelem s manželkou, dítětem a velikým domem za městem, který se odstřihl od minulosti. Karlovi u piva opakoval, jak tomu furt nemůže uvěřit:
- Spoluvězeň se mi kdysi vysmál. Zpětně musím uznat, že jsem musel znít jako nějakej cvok. Ale tehdy jsem mu za to vyrazil dva zuby…Já tenkrát vůbec neměl páru co takový podnikání obnáší. Vždyť jsem byl normální bouchač, mlátička vole. Ne, že by se snad ze mě stal nějakej extra slušňák, to ne. Víš jak to je, ale stejně…
Petr si pořád stál za tím, co kdysi odpověděl jednomu zkrachovalému právníkovi na jeho otázku, těsně předtím než mu zlomil prst:
- Říká ti vůbec něco spravedlnost a právo, taky existuje třeba exekuce.
– Jasně, právo silnějšího. Silnější pes žere, mrdá i láme…
Navíc tu bylo ještě právo bohatšího. Petr už byl dost bohatý na to, aby si mohl dovolit žít jako král a přitom dodržovat zákony.
-Proč bych měl taky trávit život jako nuzák sdíraný všemi těmi sráči v drahých oblecích? Být šťastný, že mám na chvíli nějakou rádoby poctivou práci, kde trávím většinu času. Se štěstím se jednou za čas dostat na dovolenou, počítat každou korunu a do konce života stihnout dalším sráčům splatit hypotéku a jinýho sráče zvolit do zastupitelstva nebo parlamentu. Do toho vychovávat několik fakanů a večer v hospodě nadávat na celej ten posranej život, na systém a všechny ty sráče u koryt. Díky, to fakt ne vole…
A přitom prostě závidět, připadat si jako slaboch, hořknout a zažloutlýma očima mžourat do pivní pěny. Zkusil to, ale pak si řekl, že bude radši sráč.
-Ale co mi to vole přineslo? Akorát tak žaludeční vředy a pár let natvrdo Karle.
No a teď? Vlastní fastfoodové knížectví pod licenčním praporem Chicken Kinga.
-K tomu rozjíždím moderní drůbežárnu, takže dodavatelé už mě dlouho srát nebudou…
Ale když si splnil vytyčený cíl, začal se bát, že ho minulost nakonec stejně dožene. Měl obavy hlavně o rodinu. Už dvakrát se mu tenhle týden zdálo, že ho někdo sleduje. Ve středu vyzvedával syna z tenisu a přišlo mu, že tam čeká podezřelé auto. Renatě někdo příliš často volá omylem. Navíc ředitel jedné z jeho poboček měl ošklivou bouračku.
-Někdo si asi všiml, že prosperuju a myslí si, že mě podojí. Ale to se škaredě mejlí. Bejka nerozdojíš a kravičku s telátkem si pohlídám, chlácholil se.
Zatím se mu ani nikdo neozval, ale začal se bát neznámých čísel volajících. Do domu objednal kamery a ochranku. Nevěděl koho přesně a proč by se měl bát, ale ustavičně přemýšlel, co by na něj mohlo z toho polozapomenutého močálu vybublat za mastodonta.
Projel si rukou šedivějící bodliny na hlavě, otřel čelo a pravačkou znovu zajel do kyblíku. Naplnil ústa křupavým kuřecím, rozvrzal koženou bundu a zase se trochu uklidnil. – To se ti jenom zdá. Takovejch let. Ze všeho jsem se vykoupil. Seš čistej. Všem jsi zaplatil, co jsi dlužil, nebo jsou dávno mrtví. Chlácholil se a zasypal pusu hranolkami. Nastartoval, sešlápl pedál a terénní poršák vyrazil na silnici.
Petr Král měl mohutnou postavu, hroší kůži, rostoucí nadváhu a sílu jak tur. Vždycky upřednostňoval jednoznačné a rychlé řešení před dlouhými úvahami. Ale teď na něj některé strašlivé otázky útočily znovu a znovu i přesto, že na ně měl připravenou jednoznačnou odpověď.
Bál se, že to všechno musí brzo skončit. Dokonce ho napadlo, že si to všechno možná nezaslouží a čím dál častěji se vracely obrazy těch, kterým nějak ublížil. Obvyklá odpověď, že si to většinou zasloužili, protože někomu za něco nezaplatili, nebo protože porušili dohodu mu najednou nestačila. Silnější pes se mu v hlavě smál. – Nebuď posera, nic se neděje. Zítra se sbalíme a poletíme aspoň na tejden do Thajska. Trochu si pročistíme hlavu a zbavíme se všech těch sraček tady. Jo to bude nejlepší…
Zbylou úzkost při čekání na semaforu znovu rozehnal kouskem kuřete s rýží.
- Divný, že se toho nikdy nepřežeru. To můžu jíst furt dokola, pomyslel si.
Na další křižovatce načal salát a dresing mu ukápl na kalhoty i sedadlo. -Kurva neměl bych jíst v autě. Renata mi to říká pořád. Pak se podíval do zpětného zrcátka a všiml si, že za ním jede auto, které předtím viděl na parkovišti.
-Sakra! Když na semaforu padla oranžová Petr nechal kuřecí křídlo viset mezi zuby a sešlápl pedál až na podlahu.
Řidič taxíku, přijíždějící z druhé strany na křižovatku, při pohledu na oranžovou taky přidupl plyn k podlaze a projel pod semaforem na poslední chvíli.
Petrovo auto sestřelené taxíkem se otočilo skoro o sto osmdesát stupňů. Airbagy vystřelily a on se rázem dusil kuřecím křídlem zaraženým v krku.
Když látkové bubliny kolem splaskly pocítil podivný klid, jakoby už ani dýchat nemusel. V tom na kapotu přistál holub a začal klovat do popraskaného předního skla. Oči řidiče sjely do tmy. Poslední, co slyšel, byla siréna a zvuk vysypaného skla.

***

Když znovu otevřel oči, přelila se mu po zádech vlna neznámého štěstí. Připadal si tak spokojený a v pořádku jako snad nikdy předtím. Necítil žádnou bolest ani obavy, jakoby byl zpět v pokoji pod voňavou peřinou, kde mu máma nechávala na noc svítit tu oranžovou lampičku. Napůl bdělého, zachumlaného v posteli, ho pohlcovalo příjemné teplo jakéhosi vlhkého pokojíku. Kolem neviděl nic než teplé narůžovělé šero. Dokonce ani své tělo ne. Chtěl něco říci, ale nemohl se pohnout. Na ústech měl nějaký podivný náhubek a prsty na rukou vůbec necítil.
V tom se ale Petrovi vybavila vzpomínka na to jak sedí v autě. Zavrtěl sebou a snažil se rozpomenout co se stalo. Pak mu došlo, že se asi naboural. – Sakra nejsem ochrnutý? Kde to jsem? Asi špitál…Nebo snad nebe?
Podařilo se mu pootočit hlavou a narazil o stěnu, která působila křehce jako popraskané čelní sklo. Napadlo ho, že je uvězněný v autě a z ničeho nic měl pocit, že je tu vlastně docela těsno a dusno. Chtěl se nadechnout. Začal bušit do stěny náhubkem v místech kudy dovnitř procházelo nejvíc světla, až se mu do ní podařilo udělat malou díru. Dovnitř vnikl teplý paprsek bílého světla a závan čerstvého vzduchu. Radostně zakřičel, ale překvapil ho vysoký tón vlastního hlasu. Rozhodl se, že se musí dostat ven k tomu světlu. Bušil tedy dál do stěny. Stálo ho to spoustu sil, ale stěny jeskyně začaly kolem praskat. Musel častěji odpočívat a přitom zvenku zaslechl podivné pískání a křupání. Připadal si náhle jako ve vězení. Věděl, že jediné co teď musí je dostat se z odsud pryč. Několik dalších minut napínal všechny svaly a dál kloval do pukajících stěn, až se náhle vyloupl ven z křehké sluje. Byl na na svobodě!
Ocitl se na prostranství plném gigantických vaječných skořápek. Všude kolem se klovala za světlem obří kuřata a některá se už celá umolousaná potácela kolem na vlastních nožkách. Nad nimi visel výkonný reflektor který rovnoměrně ozařoval a zahříval všechna vejce.
Petr si s hrůzou uvědomil, že je kuře – Co to má být? To je snad nějaký sen nebo co? Klovl se do křídla a začal křičet, ale z jeho zobáčku se ozývalo jen usilovné pípání.
Podobně pískala i ostatní kuřata. Oslizlé žluťounké peří pomalu osychalo a zdálo se, že se všechna vylíhla skoro naráz. Za chvíli tu ze všech vajec zbyly jen prázdné skořápky a ptáčata neobratně pobíhala po malé plošině ohraničené plastovým plotem.
V tom se najednou začal reflektor vzdalovat a za chvíli se nad kuřaty zjevily obří rukavice. Nějaký obr v bílém zvedl přepravku s drůbeží omladinou a postavil ji na vozík. Petr zděšeně koukal kolem a ani nepípl. Žlutá přepravka dosedla na jinou přepravku a Petr uviděl malými otvory pod sebou další patro plné skořápek a pípajících kuřat a pod ním další a další. Brzy přibyla i patra nad ním. Po chvíli se dal kuřecí mrakodrap do pohybu. Převezli je na vozíku do jiné místnosti a začali vykládat. Přepravku po přepravce, kuřátko po kuřátko je obři v rukavicích sypali na jedoucí pás.
Petr se instinktivně snažil uniknout hbitým prstům a pištěl – Já nejsem kuře! Ale všechno bylo marné. Za chvíli se už vezl na výrobní lince spolu s ostatními ochmýřenci. Zoufale přemítal nad tím do jakého pekla se to dostal. Až příliš dobře věděl jaký beznadějný osud za mřížemi ho tady čeká a přemítal jak z toho očistce ven. Pás je brzy všechny vyplivl do další přepravky, která ovšem jela na dalším pásu. Na jednom místě je začali obři brát do rukou a kontrolovat křidélka.
Když Petra náhle sevřely prsty, řekl si teď nebo nikdy a vší silou se pokusil zakousnout do jednoho z nich. Vyšlo to. Ozval se výkřik a Petr se řítil dolů na dlaždičky. Naštěstí byl lehoučký a měl dost načechrané peří a tak náraz skoro necítil. Nožičky mu ještě příliš nesloužily, ale přesto se rychle zorientoval a zamířil k nejbližším šoupacím dveřím. Za sebou uslyšel křik a dunivé kroky. Zrychlil. Už byl skoro tam. – Přežít, přežít, přežít! Znělo mu v hlavě.
Za dveřmi se snad někde schová. Když bude potichu nemusí ho hned najít. -Už už tam budu. No tak! Snažil si pomoct i křidélky. V tom se začaly křídla šoupacích dveří ryhle blížit k sobě. Petr zavřel oči a vskočil do zužující se mezery.

***
Když Petr znovu otevřel oči, připadal si zvláštně a neměl nejmenší ponětí, kde je. Náhle mu záda zaplavila vlna neznámého štěstí. Připadal si tak spokojený a v pořádku jako snad nikdy předtím. Napůl bdělého, zachumlaného v pelíšku, ho pohlcovalo příjemné teplo jakéhosi vlhkého pokojíku. Kolem neviděl nic než teplé narůžovělé šero. V tom odkudsi z dálky za stěnou zaslechl podivné pípání a s hrůzou si vzpomněl.

Štítky: , ,