Jeho Magnificence Morana, MBA zemřel

„S Majálesem je to těžká věc,” povídá mi v pátek večer po slavnosti u kontejnerů na tříděný odpad poraženeckým tónem Jeho Magnificence Morana, MBA, neúspěšný kandidát na krále letošního Studentského Majálesu. „Trvá moc krátce. Na kratičký okamžik je feudál na vrcholu. Myslí si, že mu celá akademická obec leží u nohou a náhle se musí zodpovídat před tříděným soudem a zjišťuje, že jeho moc nebyla tak neoblomná a že možná sem tam trochu chyboval, ač mu to v dané chvíli ani nepřišlo. Že síla jeho úřadu vycházela z povinnosti neustále u poddaných hledat legitimitu svého jednání teď a tady.”

morana

Jeho Magnificence si povzdechl a jako upomínka na volnou disciplínu královského klání z něj odkapávala vajíčka. Měl tichý hlas. Celý den byl hlasově indisponován, ale teď se to ještě zhoršilo. Oči mu již neplanou tak, jako během průvodu centrem Prahy. Vyhasínají. Ví, že brzy bude konec. Že jeho vnitřnosti skončí v kontejneru na papír, že potrhané kalhoty a sláma zamíří do smíšeného odpadu a že jeho monumentální dřevěná noha zaujme své právoplatné místo v konstrukci postele bytu, kde možná kdysi bydlel Ferdinand Peroutka.

„Ale užili jsme si to, viďte,” pokusil se Morana o úsměv směrem ke svým panošům, zatímco mu Petr odřezával lněné šlachy z páteře. „Víte, na co budu vzpomínat ze všeho nejvíc?” Zeptal se a my tušili odpověď. ”Na to, jak vystoupal rektor na pódium,” zahleděl se Morana k nočnímu nebi a odpadla mu levá ruka. „To byla nádhera. Davy ztichly. A on se otcovsky usmíval. Ach, jak krásně se usmíval! Mluvil moudře a rozvážně. A všiml si mě! Popřál nám, abychom si dnešní den užili, protože přeci patří studentům. V obličeji každého posluchače se mísil obdiv a bezmezné štěstí.” Najednou se ale Moraně obočí spojila v zamračeném rozezlení. „Škoda jen, že byli pod pódiem ti zlí a neuctiví etnologové oblečeni ve smuteční šat. Svou přítomností rektora přiměli věnovat jim nedobrovolně většinu projevu. Měli s sebou i rakev, kde prý jejich obor dlí. Vařila se mi z nich sláma v hrudi! No povězte, co je to jen za drzost? Co mají co tahat na takovou událost svůj nesouhlas s působením Doc. Marka Jakoubka ve funkci vedoucího Ústavu etnologie? Co nám je při takové slavnosti do jejich obav z jeho kroků a z propouštěním významných akademiků, kteří jsou prý shodou okolností jeho názorovými oponenty? Proč potřebujeme vědět, že znepokojení nad jeho jednáním ve funkci vyjádřila i akreditační komise? Co je nám, prosté zábavy lačným, po jejich ostatních argumentech?”

Morana přerývavě dýchal a salva slov neustávala. „Však on jim to náš rektor správně řekl a nejde s ním jinak, než souhlasit! Správně se tázal, co má tak sluníčkový den, kdy se má jen bezstarostně pít pivo a poslouchat halasnou muziku, společného se studentským aktivismem? Od toho tu přeci Majáles není a určitě nikdy ani nebyl! Proč nám kazí náš veselý svátek? A kam dali rozum, holobrádci, když nerespektují rozhodnutí svých vlastních volených zástupců, kteří Jakoubka do jeho funkce vynesli? Volba je jednou volba a angažovanost začíná a končí s vhozením lístku do urny. Tak tak,” pochválil si Morana a lehce smutným pohledem zachytil, jak jeho z hřebíku na hlavě uvolněná koruna z konzervy dopadá na chodník.“

Náš slaměný pán se odmlčel a já byl v rozpacích. Snad Morana našeho rektora jen špatně pochopil. Hlavou se mi honily matné vzpomínky na M. M. Bachtina. Nebyl to snad on, kdo dokládá historickou roli karnevalového veselí také jako příležitost upozornit na pociťované bezpráví pod rouškou masek? Není součástí samotné podstaty těchto dní cílené zneuznání zaběhnutých společenských rolí a pravidel, nejde snad o dny tvrdým humorem živeného aktivismu? Přemítal jsem, kdy jindy, než právě dnes, má smysl právě v duchu tradice neuznávat za jiných okolností pevně danou hierarchii a v bláznovském opojení se do tváře vysmát běžným pořádkům. Majáles je přeci slavností vzdoru. Není tomu tak dávno, kdy studenti v rámci majálesového křepčení prováděli krásné, byť někdy snad až trochu moc radikální legrácky. Jako třeba když prý kdysi vtrhli do rektorovy kanceláře, vyhodili mu stůl oknem, vypoklonkovali ho ven a celý den přijímali usnesení z pozice jeho úřadu. Proč? Protože první máj je dnem bláznů a karnevalového opojení, které není jen pro formu, ale jde ruku v ruce se silným obsahem. Je dnem univerzální svobody, kdy se například v rámci Benátského karnevalu, slovy Bourdiem sesbíraných pramenů, „vrátný převléká za rytíře a urozený pán za pekaře (…), plebejská žena na sebe bere vzezření dámy, zatímco hraběnka se změní ve venkovanku“.

Z Jeho Magnificence Morany, MBA už zbývala jen hlava a nosná tyč. Petrův nůž pročísl týl našeho pána. Kartonové fáborky dopadaly líně na chodník, kde je unášel lehký vánek. Morana šeptal již téměř neslyšně. Jako jeden muž jsme se k němu s družinou naklonili, abychom zaslechli jeho slova. „Tleskali mu. Když domluvil, všichni rektorovi tleskali. A vy, má družino, jste mi udělali radost. Tleskali jste ze všech nejvíce. Vím to. Provolávali jste mu slávu. Křičeli jste: „Ať žije zima, ať žije zima, ať žije Zima!“ Za to mi ten jeden den života stál.”

A s tím, jak dopadaly první krůpěje našich slz na chodník, odnášela noční Praha do všech ulic a uliček Moranův epitaf: „Prach, plíseň a kuna, nezapomeňte. Heja heja hou, jupí já jej.”

Štítky: , ,