Hra s osudím

Byla tam zima jako vždycky, uprostřed všech těch kamenů to ani nemohlo být jinak. Kdybyste se tam zničehonic ocitli, měli byste pocit, že jste v katedrále. Minimálně tam byl stejně klenutý a vysoký strop, ten prostor byl ale menší. Postupně sílil zvuk blížících se hlasů.

Osudí, Edgar Barany C, Flickr

„To, co navrhujete, je proti všem pravidlům. Nemůžete si zahrávat s osudím. Vychýlit je z jejich směru, na to nemáte právo. Osy jsou jednou pro vždy dané – od začátku až do konce. Je to tak správné a přirozené.“ Bylo tam opravdu chladno. Shora sem sice dopadal sluneční svit, na zdejší teplotu to však nemělo vliv. „Dobře víte, že sílí neklid, svět se dává do pohybu a osudí ztrácí rovnováhu, když to necháme zajít příliš daleko, nabere to rychlost, která už nepůjde zastavit.“ Zdálo se, že původci hlasů jsou už skoro na místě – jejich slova nabývala na mohutnosti. „Netušíte, co to udělá, může to spustit děje, které se budou šířit jako domino, vůbec nevíte, kde se to zastaví a k čem všemu to povede a navíc do toho ještě chcete zatáhnout ji. To si opravdu zahráváte. Myslíte to asi dobře, ale jakmile se do toho pustí ona a její svět, může to skončit úplně naopak, ničeho si neváží a strašně se zubí.“ Sluneční paprsky se začínaly přelévat z dlaždice na dlaždici a drobné pableskování přecházelo v oslepující zář. „Ani u os, které běží řádně, přece nevíte, kde a jak skončí. Navíc pokud nerovnováha osudí přesáhne jistou mez, tak už se nedá odhadnout vůbec nic. Jediné, co teď můžeme, je dát impuls a doufat, že se to znovu narovná, pak už nebudeme moct ani to. Ta holka je milá a lepší, když se zubí, než kdyby se tvářila jako na pohřbu.“ Slunce zaplavilo celý prostor, sotva v něm šlo cokoli rozeznat. „Dělejte, jak myslíte, stejně si moc nepomůžeme. Je to na vás,“ zaznělo z bezprostřední blízkosti a přece jaksi zastřeně, možná už pro samé světlo nebylo ani slyšet.

 

„Na to, jak jste bohatej, moc chápavej nejste, čekala bych, že takovýmu strejdovi, jako jste vy, to docvakne rychlejc“ zazubila se, „jako, je to přece jasný, ne? Buď to podškrábnete, nebo žádný zdržovačky a pudem rovnou, mám dneska ještě ňáký resty. To víte, je to šichta bejt na tolika místech zároveň.“ Na chvilku zmlkla a čekala. V prostorné, moderně zařízené kanceláři panovalo naprosté ticho. Dokonce i květiny u oken se zdály být trochu zaražené. Muž, který stál naproti dívce, se na ni zkoumavě zadíval. „Už se trochu opakujete… říkáte, že má zmizet, ale co to znamená? Jak se to pozná? Kdo to určí?“ „Prostě zmizí, no, už tu nebude. Teď tu asi je. Ne? A vy uděláte, aby tu nebyla, jasný jak facka,“ trochu rozpačitě zakřepčila. Překvapilo ji, že by se něco tak jednoznačného dalo vykládat ještě nějak jinak. On se však nenechal: „A co když se vždycky najde někdo, kdo bude tvrdit, že se má špatně? Co potom? Podle čeho určíte, že se plete? Kde je ta hranice? U něčeho tak vágního nejde jen tak říct – zařiďte, ať zmizí. Pořád někdo bude opakovat, že tu stále je.“ Pomalu se mu začala vracet jeho obvyklá sebejistota, ale holka jen pokrčila rameny: „Prostě začnete s těmi, kteří jsou někde úplně dole, a uvidíte, co stihnete, buď to bude stačit nebo ne, oni si to už nějak přeberou“ zachichotala se, až ukázala své zažloutlé čelisti. Nedal se: „A co když zmizet nemá? Možná je potřeba. Třeba má svůj význam stejně jako vy.“ Bylo vidět, že mu otrnulo. „Berte to tak, že jí je moc a na vás je to srovnat.“ „Moc? Je snad větší, než před sto lety? To vám rovnou můžu říct, že to taky přeháníte, uvolněte se, nepřepínejte se tolik. Vy máte svůj řád a lidi taky to mají mezi sebou nějak uspořádaný, tak proč to uměle narovnávat?“ Začínala tušit, proč ji poslali právě sem: „Tyhle diskuse jsou fajn, ale já na ně moc nejsem. Takže buď škrábanec tady na ten řádek a buďte rád za těch pár let a nebo nechte bejt, ale pozor, ať se vám to nerozpije.“

 

Musel si přiznat, že ho ta návštěva vzrušila. Napřed si myslel, že si z něj dělá legraci, pak, že je cvok, když ale pochopil, že říká pravdu, začalo mu tělem pulzovat to zvláštní brnění, které cítil vždy, když šlo o miliardy. Zpočátku byl asi trochu mimo, ale strach neměl. Rozehráli s ním hru, stanovili pravidla, uzavřeli dohodu. Každou smlouvu lze obejít, stačí v ní najít slabé místo, od toho jsou právníci, jedni smlouvy brání, druzí cupují. Jeho byli nejlepší v obojím. Tohle ale nebyl ten případ, kdy záleželo na tom, jak dobře je ta smlouva napsaná či kdo má schopnější právníky. Tady se jednalo o to, s kým byla uzavřená. V takových případech právníci nic nezmůžou. I to už zažil. Pokud je ten druhý silnější a neexistuje autorita, kterou byste mohli získat na svou stranu a vynutit si s její pomocí to své, nezbývá než se smlouvy držet a spoléhat, že druhý udělá totéž. Mozek mu teď už pracoval, jak byl zvyklý. Snad jen ta elektřina, jejíž výboje mu projížděly celým tělem a napínaly každičký jeho nerv, byla mnohem silnější než kdykoli předtím. Nakonec šlo stále o to samé. Byla to hra, kde se zvyšují sázky, a cílem bylo vyhrát a přežít. Věděl, co se po něm chce. Teď potřeboval plán, jak toho dosáhnout. Úspěch se neobejde bez přípravy, bez důkladné znalosti pole, kde se pohybujete. Musíte znát své možnosti i limity, mít strategii založenou na postupných krocích – a jak se posouváte, musíte neustále vyhodnocovat, zda váš plán není založen na dílčích či zásadních omylech. Teprve začal uvažovat nad hrací deskou, ale už byl v tom. Miloval to. Jeho mozek běžel jako o závod, vzrušení se stupňovalo a jemu se začínaly rýsovat první náčrtky plánu.

 

Moc klidná noc to nebyla. Dva hlasy se hádaly a špatně se v tom spalo: „Opakuješ to pořád dokola, ‚svobodně jsem se rozhod‛, ‚lepší než se honit za těma sračkama‛, ‚žiju svobodně‛, a hlavně ‚kdybych chtěl, nechám toho‛ – kecy – přiznej si to, si zoufalej, nevíš si rady, připadáš si ztracenej a sám.“ „Mlč, houby víš, jak mi je.“ „Myslíš? Aspoň si nelžu. Ale to tvoje ‚kdybych chtěl tak…‛ co? Nic. Prostě nic – si tady dneska, zejtra, za rok.“ „Zkrátka jdu svojí cestou. Tečka. Žiju tak, jak chci. Nevím, proč bych se měl za něčím honit a štvát se. A kvůli čemu? Abych žil zkurvenej život, jako všichni? Do práce, z práce. Zařizovat hnízdečko. Starat se o haranty. Z jedný šichty do druhý, všechno předepsaný a daný, žádná možnost volby. Každej den to samý, pořád dokola a žádná cesta, jak z toho ven.“ „Moc dobře víš, že tady to nikam nespěje. Ty samý trosky. Depka. Úpadek. Chlast. To jediný zbyde nebo to nejde vydržet. Přiznej si to, chceš pryč, musíš pryč, jinak je s tebou konec.“ „Zmlkni. Čum na ty lidi, co choděj kolem? Ztrhaný, zamračený ksichty. To je ten super život?“ „Jasně, bojíš se, co je tam vevnitř, že tě to změní a semele. Ale ty tam musíš, tahle cesta nikam nevede. Co bude pak, se uvidí.“

 

Málem ho zajeli. A přitom to byla taková klidná a přehledná křižovatka. Bloumal a nekoukal na cestu. A oni v autě byli také myšlenkami někde jinde. Vykřikl na něj z okénka: „Jste naživu?“ „Co myslíte?“ odpověděl mladý muž, očividně bezdomovec. „No, třeba máte vnitřní krvácení. Nemůžete se procházet trochu duchem přítomen?“ „A vy nemůžete jezdit trochu opatrnějc? Moc jsem se nevyspal, tak se nedivte“ „A nechcete jít na kafe? Třeba vás to probudí.“ „Myslíte s váma?“ „S kým jiným? Se šoférem?“ „S tím radši.“ „I když vás málem zabil?“ „Ale kvůli tomu, že vozí vás.“ „Nerad chodíte na kafe s lidmi, co mají vlastního řidiče?“ „A vy běžně zvete takový jako já?“ „Zatím moc ne, ale dejme tomu, že se potřebuji seznámit s někým, jako jste vy.“ „Hledáte někoho na černou práci? To já asi nedělám.“ „Někdo by se mi hodil, ale činnost je to veskrze bohulibá, ale víc až u kafe.“

 

„Trochu to působí, jako že si z vás někdo vystřelil, ale předpokládám, že poznáte, když si z vás někdo dělá prdel, takže jestli tomu věříte, tak to asi bude pravda. Proč mi to ale vykládáte?“ „Třeba mi trochu pomůžete. Máte jistou zkušenost.“ „Proč bych vám měl pomáhat?“ „Protože to pomůže i vám? Protože to změní věci, co vás štvou? Třeba.“ „Hlavně to zachrání život člověku, jako jste vy.“ „Něco proti mně máte?“ „Vy a vám podobní se na tom vezou a nic s tím nedělaj, naopak za to často můžou. Nikdy vás to nepálilo, dokud na vás neposlali tu holku. A teď chcete měnit svět. Ale vlastně vás to nezajímá ani teď. Podle vás na tom není nic špatnýho.“ „Moc to prožíváte a berete si to osobně. Odvíjí se snad štěstí od toho, kolik máte peněz? A víte, kolik platím na daních?“ „Nebudu se hádat, ale nepřijde vám to celé trochu bláznivé? Opravdu myslíte, že to zvládnete?“ „Když jsem se mohl stát vlastníkem půlky týhle země, proč by ne?“ „Vypadáte, jako byste byl ve svým živlu.“ „Rád si hraju.“ „Takže napřed je o ty peníze připravíte a pak jim je zase chcete vracet? A oboje v rámci hry…“ „Tak bohatý nejsem, aby stačilo rozdat, co mám, a byl jsem v klidu. Bez té hry to nepůjde.“ „Budu si to muset rozmyslet, jste moc velký ďábel.“

 

Tak divný sen se mu ještě nezdál. Říkal si, že to je jeden z těch mála snů, které si bude pamatovat do konce života. Sen, který s vámi tak mohutně otřese a zasáhne vám do života, že nevíte, nakolik se dá ještě vůbec mluvit o snu. Kde končí vaše vědomí a začíná snová skutečnost, kde vědomí ovlivňuje sen a kde sen vědomí, kde realita formuje dění ve snu a kde naopak snové dění utváří realitu. Najednou byl uprostřed vodopádu nebo spíše něčeho, co ze všeho nejvíce připomínalo právě vodopád. Padalo to seshora dolů, ale ne tak příkře jako vodopád, více klenutě. Hlouběji a hlouběji. Byl přímo uvnitř toho proudu, který se podobal valící se energii. Jiskry. Pablesky. Elektrické kmitání. Vlnící se výboje. A vše to hrálo do žluto červena. Cítil, jak jím to mohutné cosi prostupuje, jak s ním splývá. Každičká část jeho těla jako by se skládala z té masy energie. Ne, nebylo to nepříjemné. Naopak. Veškerou tkání jeho těla procházela nepřekonatelná rozkoš. Každá jeho buňka zažívala svůj vlastní orgasmus, ne však jeden, ale neutuchající řadu. Jeden, druhý, třetí, slévaly se dohromady a vytvářely slast, která se nedá vyjádřit ani popsat. Přitom všem si skoro nevšiml, kolem čeho ta neskutečná řeka protéká, co tvoří její okolí. Teprve teď se rozhlédl a spatřil něco strašně zvláštního. Viděl svět. Domy, ulice, auta, obchody, nádraží, pouliční lampy, činžáky, chodníky a spoustu různých lidí, kteří chodili sem a tam. Bylo to přesně takové, jaké to znal. Města a jejich každodenní ruch. Jejich běžný shon a šum. Tím vším prostupovala ta neuvěřitelná Niagára, ten Golfský proud z mihotavých záblesků, ale okolní svět dál plynul a vůbec nevypadal, že by cokoli z těch zářících vln tekoucí energie, či co to vlastně bylo, zaznamenal. A v tom se mu zničehonic v hlavě objevila věta: Bytí a žití má být jedno a to samé. Ta slova pulzovala a tloukla, jako by na sebe chtěla upozornit a podtrhnout svou naléhavost. Krátce na to se probudil a jeho rty stále ještě opakovaly: Bytí a žití má být jedno a to samé.

 

„Jak jste se vyspal?“ „Ten motel jste si mohl odpustit.“ „Proč nedarovat klidný spánek příteli?“ „Jeden den mi málem zabijete a druhý jsem váš přítel?“ „Přátelství může vzniknout i z nehody. Tak co? Můžu s vámi počítat?“ „Co ste říkal, je moc zajímavý. Nechci vám do toho moc kecat, ale nepřijde vám, že to zatím plánujete až moc tak, jak to po vás chtěj? Rozumím, dali vám úkol, ale nemoch byste si to přeci jen udělat víc po svým a trochu jim vytřít zrak? Zařídit, aby nebyla, ale vedle toho pozměnit ještě pár dalších věcí. Když už, tak už. Ať moc nezpychnou, že to tady celý řídí. Pošlou ji na vás div ne s kosou a myslí si, že budete tancovat, jak pískaj.“ „A co byste si jako představoval, že budu ještě měnit? Vám to nestačí? Od toho se odvine spousta věcí. Změní se toho mnohem víc.“ „A myslíte, že lidi přestanou tupě chodit z práce do práce, tvářit se jako zmoklý slepice, přežírat se, bavit se debilovinama a smiřovat se s těma sračkami, ve kterejch žijou? Že se vzpamatujou a začnou aspoň trochu žít?“ „To jsou zase debaty. Kdo jim brání, aby žili jinak? Nelíbí se vám, jak žijou, ale co když oni to tak necítí?“ „Stačí, když jim umožníte, aby to mohli zkusit i jinak.“ „A jak?“ „Začnete s těma, kterým pomoc musíte, ale nebudete se snažit je jen nasměrovat k tomu, aby měli kde bydlet a chodili do práce. Zkusíte jim pomoci odpovědět na to, proč tady vůbec jsou. K čemu to je dobrý. Jim i tomu zkurvenýmu světu. Nejde to proti tomu, co ste plánoval. Pokračujte v tom a rozjeďte to, jak jste chtěl, ale přidejte k tomu tohle a uvidíte, že vám to možná i pomůže. Oni sami možná najdou způsob, jak být součástí toho, o co vám jde.“ „Chcete z toho udělat psychologickou poradnu? Vést tam terapie? A nebo je rovnou budeme koučovat ve velkým? Nemůžete za ně vymejšlet smysl jejich života.“ „To ne. Ale můžeme jim dát prostor na to, aby ho hledali a trochu jim v tom pomoct.“ „No, uvidíme… Zatracená chudoba.“

 

Foto: Edgar Barany (CC by-nc-sa)