Imatrikulace, sv. Václav i T.G.Masaryk

Dne 7.10.2015 proběhla v historické budově pražského Karolina slavnostní imatrikulace studentů prvního ročníku naší fakulty. Pro někoho akce nepříjemná, pro jiného zásadní, v rámci naší fakulty vyřešena pojmem povinná. Nejeden ze studentů informoval ostatní, že je nutné přijít na místo o půl hodiny dříve, než ve stanovený čas. Zodpovědně jsem tedy zmoklou Prahou přišla s půlhodinovým předstihem, uložila věci do šatny a vykročila do prvního patra do Velké auly. Zde se mě ujala slečna organizátorka, která mi s úsměvem oznámila, že pro mě má úchvatné místo hned na kraji první řady. Jako na učebnicovou trémistku na mě padla tíha zodpovědnosti, že budu muset vycházet jako první ze všech nebo při nejmenším první z našeho „křídla“ sedadel, aneb jak se vyplatí chodit dříve. Jelikož „nutná“ půl hodina nicnedělání jen zvyšovala mou nervozitu, měla jsem dost času na nastudování historického plátna se svatým Václavem a před ním klečícím Karlem IV. Ve snaze se uklidnit, jsem marně přemýšlela nad tím, proč si světec stojí na svém vlastním plášti, zda je záměrem, že klečící patron univerzity je stojícímu Václavovi po ramena, či jaký skrytý význam má pelikán v levém horním rohu.

czech-republic-69485_640

V jednu hodinu před nás předstoupila milá paní se zevrubnou instruktáží o tom, kdy vstát, jak složit slib a kudy odcházet ke svému sedadlu. Slavnost byla zahájena důstojným příchodem vyučujících a významných funkcionářů nejen naší fakulty, ale i univerzity celkově; všichni v talárech dle svého postavení. Zdaleka nejsilněji na mě působila dvojice Sokol, Pinc. Byl to pocit, jako kdyby se oslav české státnosti účastnil svatý Václav společně s T. G. Masarykem. Dále nám byly vyloženy nutné, leč zajímavé formality, například o právech a povinnostech studenta, o naší fakultě, jejím žezle a podobně. Poté již následovala ta kýžená chvíle samotného slibu.

Ačkoliv celá ceremonie probíhala nanejvýš důstojně a okázale, obrázek mi poněkud pokazili samotní studenti. Rozkaz zněl jasně – přijďte společensky oblečení, dva prsty pravé ruky na horní část žezla, poté podání ruky a slovo „slibuji“. Bohužel, na rozdíl od Járy Cimrmana, paní instruktorka nepočítala s nezkušenými začátečníky. A proto pro příště studentům doporučuji navštívit úvodní kurz „Pravá ruka je ta, kde je palec vlevo“, „Horní část není uprostřed“ a povinně přečíst „Desatero pro burany“, ze kterého bych namátkou vybrala bod 3 – „V teniskách ne!“ Studentkám dále doporučuji seminář „Odhalením jedničku nezískáš“ či oblíbený „Pokud na podpatkách neumím, neberu si jehly“. Třešničku na dort pak už jen dodal fakt, že mnozí ze studentů po podání ruky nevyřkli ani požadovaný slib, jenž byl hlavním cílem celé této slavnostní akce.

Ačkoli o nic nešlo, chápu, že tlak a nervozita imatrikulaci opanovaly. Vůbec tomu nepomáhal ani kameraman, ani fotograf s bleskem tak oslňujícím, že jsem patrně zkazila všechny fotky, na nichž jsem byla, jelikož jsem se mrknutí neubránila (za což se všem omlouvám), a už vůbec tomu nepomohl držitel žezla se svým ocelovým pohledem, ve kterém se dle mého skrýval úmysl praštit někoho ze studentů žezlem po hlavě. Ani já se nevyžívám ve společenských akcích a požadovaných konvencích. Ale snad každý z nás má nějaké to dobré vychování. Tak na něj pro příště, prosím, nezapomínejte.