Rozhovor s Petrem Gutem: „Analýza migrace je důležitá, ale přímá pomoc taky.“

Pomoc uprchlíkům změnila jeho pohled na Čechy. Prý je na ně zase hrdý. Petr Gut, student Obecné antropologie, spojil výzkum migrace s dobrovolnictvím. Pomáhat běžencům, kteří přicházejí do Evropy, vyrazil do Srbska i na řecký ostrov Lesbos s podporou Fakulty humanitních studií.

IMG_7714(1)

Chceš pomáhat běžencům v Řecku. To už bude tvoje druhá velká zkušenost s dobrovolnickou pomocí. Kde jsi byl předtím?

V říjnu jsem byl asi na šest dní v Srbsku v táboře Berkasovo-Babská. Tam se střídali dobrovolníci po zhruba čtyřech dnech. Bylo nás tam něco mezi dvaceti a padesáti a ten poslední týden zhruba sto, protože byla velká sháňka po dobrovolnících. To byla moje první zkušenost. Tábor ležel u hraničního přechodu mezi Srbskem a Chorvatskem. Lidé tam přijížděli v autobusech z jihu od srbsko-makedonských hranic. Museli přejít asi dvou set metrový pás země nikoho a pak je chorvatská policie nakládala do autobusů. Nicméně na přechodu dostali čaj, jídlo, oblečení. Fungovalo tam několik neziskovek: Lékaři bez hranic nebo UNHCR a taky skupina českých dobrovolníků. My jsme měli přístup do té „země nikoho“, kde stály stany, do kterých jsme rozřazovali lidi do skupin po pětadvaceti, v nichž byli posíláni chorvatským policistům. Policistů v rámci směny fungovalo asi jen pět. Byli docela striktní, co se týče velikosti té skupiny, ale zároveň neměli moc kapacitu na to řešit, aby se nerozdělily rodiny apod. Takže náš hlavní účel spočíval v tom, že jsme vysvětlovali uprchlíkům, co se děje, a rozdělili je co nejlíp do skupin po pětadvaceti tak, abychom nikdy nenarušili základní nukleární rodinu a pak i tu širší. Vždycky jsme to nějak vyjednali. Potom byli totiž uprchlíci odváženi do sběrného tábora Opatovač, kde se nashromáždilo kolem pěti tisíc lidí. Už v Srbsku mě napadlo, že bych dobrovolnictví rád propojil s výzkumem, ale tam to ještě nešlo. Bylo to hodně intenzivní.

 

Kde se v Srbsku vzali čeští dobrovolníci?

To byla taková organicky vzniklá skupina lidí, kteří se tam různě střídali. Někdo vyjel jenom na jeden víkend, jiný na dva a někdo zůstal třeba i déle. Dobrovolníci se dali dohromady přes facebookovou skupinu „Jedu pomáhat uprchlíkům“. Pak se začala organizovat i tréningová setkání od Člověka v tísni nebo na Klinice. Lidé se pak psali do rozpisů na fóru, kdy pojedou a co vezmou. Napsal jsem tam svoje číslo a kdy chci jet. Zavolali mi a jelo se. Se mnou jelo zhruba čtyřicet až padesát dalších.

 

A máš za sebou i nějakou další dobrovolnickou činnost?

Tohle byla taková první výraznější. Jinak dobrovolničím pro Sdružení pro integraci a migraci, kde ale jen doučuju češtinu. Ale vždycky jsem to chtěl dělat. Dobrovolnictvím se chci profesně zabývat jako antropolog, takže je to pro mě skvělá zkušenost. Určitě to všem doporučuju i co se týče osobního rozvoje. Zároveň člověk potěší hrozně moc lidí. To na tom bylo pěkný. Okamžitá zpětná reakce je vždycky velmi příjemná. Bylo dobrý, že uprchlíci většinou nabyli dojem, že Češi musí být nějaký strašně skvělý národ, protože jsme tam přijeli jako velký český tým a makali jak šílenci. Všichni říkali, že Česko je skvělý a my jim říkali, ať tam nejezdí.

 

Studuješ na sociální a kulturní antropologii. Jak přesně chceš při dobrovolnické činnosti zkoumat migraci?

Použiju i nějaký materiál ze Srbska, ale teď pojedu na řecký ostrov Lesbos, kde budu střídat dobrovolnictví s výzkumem. A pak se vydám po balkánské cestě. Chci se soustředit na to, jak fungují přechody jednotlivých hranic a jejich deteritorializace. Zajímá mě, jak probíhá vyjednávání moci, hierarchií a autority.

 

Po návratu jsi využil výzvu fakulty, že podpoří studenty, kteří pomáhají běžencům jako dobrovolníci. Je to tak?

Přesně tak. Jediné náklady, které jsem měl, byly spojené s cestou. Vyšlo to asi na tisíc korun za naftu na osobu. Ubytování bylo ve stanu na rozbahněném poli. Jídlo jsme měli ze sbírek, takže jsme si vždycky nacpali kapsy Corny tyčinkama. Na nic jiného nebyl moc čas. Jedli jsme při práci a vařili za těch pět dní jen jednou. A po návratu jsem našel na webu tu výzvu. Napsal jsem na email a obratem se mi ozvala Kateřina Tourková ze sekretariátu. Sešli jsme se a cestovní náklady mi fakulta zaplatila.

 

Míříš do Řecka na ostrov Lesbos, kde mnoho utečenců poprvé překročí hranice Evropské unie. Proč?

Tábor Berkasovo-Babská zavřeli. Chorvati ho vždycky rychle naplnili. To místo bylo nevyhovující a tvořily se tam velké davy, které bylo těžké informovat. Bylo to i docela nebezpečné. Hrozilo, že se v té tlačenici někomu něco stane. Naštěstí se potom Chorvaté začali se Srby bavit. My jsme tomu říkali zázrak. Domluvili se, že budou lidi vozit místo autobusů vlakem. Předávají si je na nádraží v Šidu, kam nemají dobrovolníci přístup. Působí tam Červený kříž a čeští dobrovolníci jsou někde kousek vedle. Proto jsem se rozhodl, že pojedu na Lesbos, což je to první místo, kde se dá pomoct.

 

Co očekáváš, že tam budeš dělat?

Těžko říct. Skupina, co tam už byla, začala působit v jednom z táborů, kde rozdávala čaj i oblečení a dělala podobné věci jako v Babské. Ale také objížděli na lodích špatně přístupná místa, kde uprchlíci přistáli a nechali tam ležet vesty. Snahou je, aby na ta špatná místa nemířili další uprchlíci, kteří tam vidí vesty. Taky vytahovaly z vody pár lidí, ale tuhle práci většinou dělají záchranáři.

 

Škola ti zaplatí letenku. To se vyplácí až zpětně?

Ano, peníze se vyplácí jednou za měsíc v rámci účelového stipendia. Každá částka je předmětem jednání, ale cesta by měla být pokryta tam a zpátky.

 

Máš dvě motivace. Jedna je výzkumná a ta druhá pomoc lidem, kteří jsou v obtížné situaci. Jak řešíš vztah mezi nimi?

Mě tématika dobrovolnictví hodně zajímá z výzkumného hlediska. Ale po tom, co jsem viděl, mi přijde problematické být na místě, koukat na situace, které jsou občas hodně vypjaté, a něco si psát. Zvlášť když vím, jak se cítí jak uprchlík, tak ten dobrovolník, který není žádný profesionál, takže má pocit, že je to docela vážný. A nebylo mi příjemný koukat na novináře, kteří jen stojí kolem a natáčejí nás. Někdy se zapojili, někdy ne. Proto bych chtěl výzkumnou i praktickou stránku spojit. Ale stejně je budu muset nějak oddělit. Moje představa je taková, že budu dělat tři dny naplno dobrovolníka, pak se třeba na dva dny odpojím, budu popojíždět a dělat výzkum. Analýza je důležitá, ale přímá pomoc taky.

 

A pak se chceš vydat po balkánské trase spolu s uprchlíky?

Asi se nevydám přímo s nějakou skupinou, protože bych je nemohl sledovat úplně všude. Do řady táborů je zapotřebí mít speciální akreditaci, která se získává dost těžko. Ten výzkum se špatně designuje, protože až na místě zjistím, co půjde vyjednat a co ne. Zatím neplánuju, že bych sledoval nějakou konkrétní skupinu. Spíš chci sledovat konkrétní hraniční přechody s tím, že bych na každém strávil nějaký čas, snažil se tam pomoct a zároveň něco odkoukal v rámci výzkumu. Ale mám pocit, že třeba do sběrných táborů mě asi nepustí. Do některých z nich dobrovolníci nesmějí a novinářskou akreditaci nemám.

 

V Česku je kolem uprchlické krize docela vyhrocená debata. Dostal ses někdy z pozice dobrovolníka do nějakých nečekaných střetů?

No jasně. Já si to všude nosím s sebou. Když přijdu do neznámého prostředí, začnou se lidé do deseti minut hádat. Ale osobní zkušenost v tomhle pomáhá. Když někdo řekne, že uprchlíci používají děti jenom jako lidské štíty, přijde mi to hloupé, když jsem viděl rodiče, kteří to všechno dělají jenom pro své děti a starají se o ně. V tomhle mi ta česká debata přijde postavená na hlavu, protože lidi s tím nemají žádnou zkušenost.

 

Co bys doporučil těm, kteří také o dobrovolnictví uvažují?

Určitě bych to všem doporučil. Je to totiž úžasná zkušenost také v tom, jak potom člověk pojímá Čechy. Při odjezdu do Srbska jsem byl hodně naštvaný na to, co se tady děje. Ale potom, když jsem viděl, jak náš dobrovolnický tým funguje velmi disciplinovaně, a co jsme dělali za věci, začal jsem naopak být hrdý na to, čeho jsem součástí. Určitě to pomůže Čechům mít zase Čechy rád. Zároveň je to náročný jen tak, jak si to každý nastaví. Takže všem radím, ať se určitě nebojí nastavit si vlastní hranice a dodržovat je. Člověk je tam jako dobrovolník a nikdo ho do ničeho nenutí. I když je to někdy složitý a má pocit, že je hrozně zapotřebí, jeho primární zodpovědnost je vůči sobě. Takže radím nestydět se a odejít spát. To je to nejlepší, co podle mě pro sebe člověk může udělat. Tím víc může pomoct potom, protože bude mít víc energie a může podržet lidi kolem sebe. Jeden kamarád třeba pracoval dvě noci, ale pak onemocněl a už se nemohl zapojit. Myslet na sebe je paradoxně to nejdůležitější.

 

Zajímá vás, jak se Petrovi v Řecku daří/dařilo? Přečtěte si jeho rozhovor pro server idnes.cz:

 

http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-cech-zachranna-mise-lesbos-dbh-/zahranicni.aspx?c=A151218_094422_zahranicni_mcn

 

(rozhovor se uskutečnil v listopadu 2015) 

 

Štítky: , , ,