O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet…

Slovo šéfredaktora: Jak jste si jistě všimli, tento článek se nachází v sekci „Komentáře“. To znamená jednu jedinou věc a to, že článek zde napsaný nevyjevuje stanovisko redakce, nýbrž pouze stanovisko a názor svého autora. Za sebe bych však chtěl vyzvat všechny čtenáře. Pakliže máte pocit, že k nějakému článku v této sekci máte co říci. Nebojte se a napište své vyjádření. Milerád ho otisknu.

rest-413103_1280

Na FHS se moc nemluví o jejích vlastních problémech a o sporech. Z několika nedávných zkušeností mám bohužel pocit, že dialog bývá v tomto případě spíš předmětem rozpravy než jeho formou. O významu dialogu se mluví neustále, nejsem si ale jist, jak často k němu skutečně dochází. Možná mezi přáteli v ústraní kabinetů a hospod nebo ve Facebookových skupinách Facebookových přátel apod. Ale to je spíše jen šeptání než mluvení a vede spíše k utvrzování svého postoje než k porozumění druhému a tím i prohloubení vlastního náhledu. Máme však jinou možnost? Vždyť nemáme žádnou skutečnou „agoru“, prostor k veřejným rozpravám, a to i k rozpravám nelibozvučným, mezi všemi členy naší údajné „FHSpolis“.

Na nejmladším magisterském oboru Evropské kulturní a duchovní dějiny se teď nemluví už vůbec o ničem. Snad jen u státnic a při atestaci z dějin vizuální kultury (atestace ze všech ostatních předmětů je totiž písemná). Jinak se jen poslouchají přednášky a píší písemky. Seminářů je jako šafránu. A přitom o kulturních dějinách se rozhodně mluvit dá — a má.

Dá a má se mluvit také o otázce, co vlastně kulturní dějiny jsou, co nejsou, k čemu jsou a případně jak je studovat. Z přednášek a seminářů jsme coby studenti však vytušili hlavně to, že se naši vyučující na odpovědi ani trochu neshodnou. Především by na ni patrně úplně jinak odpověděl současný vyučující prof. Jiří Pešek a dva bývalí vyučující prof. Milena Bartlová a prof. Martin C. Putna. A nešlo by jen o drobné nuance, které se od diskuse tří profesorů dají očekávat. O co tak zásadního by šlo? To jsme se za poslední dva roky nedozvěděli. Ne snad že by nám naši vyučující své pojetí kulturních dějin tajili, samozřejmě nás s ním při seminářích seznámili. Jejich názory se však částečně doplňovaly, částečně šly proti sobě a částečně se míjely. A k vzájemnému dialogu, který by mohl přispět ke vzájemnému porozumění a třeba i prohloubení vlastního poznání, však nikdy nedošlo. Rozhodně ne k dialogu, na němž by se podíleli všichni a v němž by se všichni navzájem poslouchali a respektovali. Což, jak teoreticky všichni dobře víme, je condicio sine qua non.

Záhy po vzniku oboru tak vznikl spor dvou garantů: garanta studijního oboru M. C. Putny a garanta studijního programu J. Peška, o to, jak má náš obor vypadat. Jelikož jsou pravomoci těchto dvou garantů nejasné a vzájemně se překrývají, byl spor těžko řešitelný a bylo nezbytné se nějak domluvit. Ani nyní však nedošlo k širší debatě (když už ne mezi všemi studenty a učiteli oboru, tak alespoň třeba na vědecké radě) a vedení fakulty nakonec vyřešilo spor bez potřeby o něm mluvit. Na konci loňského jara vytvořil odstupující děkan doc. Ladislav Benyovszky novou pozici s vágním názvem „osoba pověřená správou a realizací oboru“. Den před předáním funkce děkana a bez vědomí garanta oboru M. C. Putny dosadil na tuto pozici doc. Zdeňka R. Nešpora, posledního nejmenovaného vyučujícího našich čtyř sketeletových předmětů. Vymezení pravomocí této nové pozice bylo ovšem ještě méně jasné než v případě garantů, v následujících debatách studentů oboru s vedením fakulty oscilovalo mezi moderováním sporu, odpovědností za běžné administrativní činnosti a celkovým vedením oboru (které de iure neměl do té doby na starost nikdo, de facto však rozhodně garant oboru M. C. Putna). Jisté je jen to, že Z. R. Nešpor dostal hlavní slovo a že se mu podařilo situaci utišit: v mínění o dalším směřování oboru se shodl s J. Peškem a M. Bartlová i M. C. Putna nakonec dobrovolně odešli (M. Bartlová hned po jeho jmenování, M. C. Putna až po následujícím semestru a definitivně vlastně až od tohoto roku). Pro koho není důležitý rozdíl mezi utišením a vyřešením, může být celkem spokojen.

Studenti však chtěli o situaci mluvit a poslali novému vedoucímu oboru i nové děkance Ing. arch. Mgr. Marii Pětové, Ph.D. žádost o její vysvětlení. Z. R. Nešpor nás v odpovědi nejprve upozornil, že si nemyslí, že by bylo nutné nám vůbec odpovídat. Přesto nám odpověděl: Příčinu rozhodnutí děkana údajně nezná a jednání o tomto rozhodnutí se neúčastnil, domnívá se však, že souvisí s našimi špatnými studijními výsledky. Organizační změny jsou podle něj obecně prospěšné a i v tomto případě doufá, že přinesou i právě tolik potřebné zlepšení našich studijních výsledků. O výpovědi M. Bartlové tehdy ještě nevěděl, ujistil nás ale, že nedojde k žádným změnám obsahu studia. (Tolik v e-mailu z 2. 6. 2015.) Odchod M. Bartlové záhy potvrdila ve své odpovědi paní děkanka. Na naše ostatní otázky ale neodpověděla, protože se údajně nejedná o její rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí bývalého děkana. Přislíbila nám však, že udělá maximum pro další dobré fungování oboru. (Tolik v e-mailu ze 4. 6. 2015.) Obrátili jsme se proto na L. Benyovszky, který nám velmi vyšel vstříc a dohodl si s námi hromadnou schůzku. Na té nám objasnil, že rozhodnutí učinil v zájmu vyřešit dlouhodobé spory na oboru a zajistit tak jeho další dobré fungování. To totiž údajně bylo spory natolik narušeno, že například nebyly připraveny státnice Martina Bojdy ani studijní plán na následující rok. (Schůzka ze 16. 6. 2015, na níž byli pozváni všichni studenti oboru.) Jelikož by však tato selhání byla především selháními tajemnice oboru Mgr. Jany Wohlmuth Markupové, obrátil jsem se na ni. Ta obvinění z jakýchkoli administrativních pochybení vyvrátila a Benyovszky poslala důkazy, že státnice byly již dávno připraveny zcela v řádném termínu a že studijní plány jsou rovněž již dávno připraveny, ačkoli termín pro jejich potvrzení tehdy ještě ani nenastal. Další diskuse však již nepokračovala. Několik lidí (včetně mě) se v ní pak snažilo pokračovat, ovšem celkem bez úspěchu. Údajně se totiž nic nestalo, jedná se o zcela běžné rozhodnutí, které obsah našeho studia nijak nezasáhlo, Bartlová a nakonec i Putna odešli dobrovolně a všem je to líto.

Myslím, že zvláště historik by měl konkrétní události vždy chápat v jejich kulturním či duchovním kontextu. A možná tedy právě proto, že se také chci jednou stát kulturním historikem, nemohu přijmout vysvětlení, že se nic nestalo a že se jedná o běžné opatření. To by se určitě jednalo, pokud by nevyvolalo žádný konflikt. Byl bych však špatným historikem, kdybych tento konflikt jednoduše označil za neoprávněný a zbytečný a jako takový jej do svého porozumění nastalých změn vůbec nezahrnul. Pokud jej naopak zahrnu, jednalo se jednoduše o špatné rozhodnutí, v důsledku kterého náš obor téměř zanikl a rozhodně se výrazně proměnil. A není přece nic tak zlého na tom, že Benyovszky i Pětová učinili ve své děkanské funkci chybný krok, když špatně posoudili okolnosti svých opatření. Něco zlého naopak shledávám na mlčení — a zvláště pak na umlčování a tlumení jakékoli možné diskuse.

Ve výše popsané diskusi posledního roku a půl jsme coby studenti byli umlčováni mnohokrát. Bylo nám neustále naznačováno, že se do věci nemáme plést a že s námi o ní nikdo není povinen debatovat. Je to rozhodnutí pravomocné a tedy budiž bez debat. Diskutoval s námi jen M. C. Putna, i to však bylo myslím vedením fakulty a oboru vnímáno spíš negativně. Dokonce jsme na základě toho byli kolegyní ze senátu Mgr. Hedvikou Novotnou označeni za Putnovy „rukojmí“. Copak tím není jakýkoli náš hlas umlčen, jako bychom nedokázali myslet sami za sebe? Prý to ale není věc studentů. Na začátku loňského roku byla novým vedoucím oboru uspořádána oborová schůzka, na níž se měly tyto problémy znovu řešit. Po této schůzce jsem však dostal e-mail od doc. Jana Horského, který mě žádal, abych o těchto výše popsaných záležitostech nemluvil, nebo případně jen v senátu. Prý totiž nemám dostatek informací a vnímám situaci zkresleně. Ano, to naprosto uznávám a právě proto jsem se o tom chtěl bavit. Ani J. Horský mi však více informací neposkytl.A také jsem byl po této schůzce oboru pozván na děkanát, kde mi Mgr. Katsiaryna Tourková vytkla, že jsem uvedl mylnou informaci o Mgr. Jiřím Tourkovi, Ph.D. Ano, uznávám, měl jsem mylné informace a navíc jsem se špatně vyjádřil. Ihned jsem se proto panu J. Tourkovi omluvil. Proč mi to však neřekl on sám? Přestože máme s Katkou Tourkovou přátelský vztah a na děkanát jsem coby pracovník studijního oddělení chodíval často, zapůsobila na mě tato výtka nepříjemně mocenským dojmem. Copak je děkanát neutrální půda? Navíc mi bylo vytknuto, že jsem lhal. A lež od nepravdy je myslím potřeba odlišovat. Ještě účinnější formou umlčování je však označení za člověka „problémového“, které jsem si postupně vysloužil. Zpod této nálepky se skutečně nedá mluvit a logicky musí se — řečeno s Wittgensteinem — mlčet. Také já jsem proto půl druhého roku zvažoval, zda něco napíši veřejně, a přeci nic nenapsal. Čekal jsem, že třeba něco napíše někdo ze spolužáků. Mnozí však již o věc ztratili zájem a ti ostatní mě nanejvýš ponoukali, abych to udělal já.

Z logického mlčení mě nakonec probudil až článek M. C. Putny v úterních Lidovkách (13. 9. 2016). Pro nezasvěcené se jedná o čtivou fejetonistickou kritiku dvou nedávno vydaných knih z oboru kulturní historie. Navíc se zajímavým přesahem: obě jsou původně diplomkami. Pro několik málo lidí však možná jde o kopnutí do vosího hnízda. Martin C. Putna zde totiž dosti ostře kritizuje knihu-diplomku svého bývalého studenta a prvního absolventa oboru Mgr. et Mgr. Martina Bojdy. Přišlo mi to trochu nefér. Těžko totiž věřit v nestrannost Putnova kritického názoru na Peškova nynějšího doktoranda Bojdu. Ale na druhou stranu: může být kritika zcela nestranná a zcela neosobní? Asi těžko.

A je přeci vždy zároveň reklamou. Tedy chcete-li také vznášet soudy, vezměte a čtěte chválenou knihu Futterovu i kritizovanou knihu Bojdovu,buďte kritičtí k Bojdovi, Futterovi i k Putnovi a posuďte sami. Přečtěte si i chválu absolventa M. Bojdy a jeho knih na oficiálních stránkách našeho oboru, která myslím také není zrovna nestranná a neosobní. Zvažte i to, že Bojdovy knihy vydalo fakultní nakladatelství a i toto rozhodnutí má tak svůj kontext, který může být spletitý a který není na první pohled vidět.

Také se to chystám udělat, ostatně všechny tyto knihy trochu souvisí i s tématem mé diplomky. A až tohle uděláme, diskutujme o tom, klidně se i hádejme — bude to jistě lepší a přínosnější než se vztekat, že zase někdo něco řekl a zbytečně rozvířil vášně.

Z Ostrova a z Prahy 13.—17. září 2016

Petr Konůpka
(student EKDD, člen AS UK a AS FHS UK)

2 komentářů

  • jan.koumar@gmail.com'

    Pojí se s tím vším nějak i fakt, že na EKDD nebyly už ani vypsány přijímačky? Vlastně, existují letos nějací studenti prvního ročníku, nebo obor v dohlednu úplně zanikne?

  • Ano, o nevypisování nových přijímaček usiloval tehdy ještě garant oboru prof. M. C. Putna již loni, protože vzhledem k nastalým změnám nemohl dále garantovat jeho kvalitu. Chtěl, aby se přijímání nových studentů na chvíli pozastavilo a nejprve se vyřešily vzniklé problémy. Paní děkanka ovšem loni jeho požadavku nevyhověla a obor přesto otevřela. Studenti prvního ročníku tedy existují. Jelikož však píši diplomku a na žádné přednášky již nechodím, nic bližšího o současných prvácích nevím. A také bohužel nevím nic bližšího k letošním přijímačkám — to by asi nejlépe věděla tajemnice oboru Marie Pavlásková. Formální zánik oboru myslím nenastane, o jeho obsahovém zániku nechť si každý udělá vlastní mínění.